Jak listí dlouze šumí.
Ostrými tóny tmavnou
vysoké, štíhlé buky,
chlad šera střásají.
Jde bolest za bolestí
a jde za smutkem smutek,
jdou stíny pustou travou,
tlumí se jejich krok.
Luh schřadnul sklonem léta,
po bouři voní prudce
i s bolehlavy svými,
se třtinou bahenní.
V šeravou jeho přízi
západ své tóny mísí,
to udivené světlo
v akordech vysokých.
Úzkostně, zaškrceně
v kraj nebe zatlačeno,
z poslední svojí mety
do kraje vykřiklo.
Hned zatřásly se stromy
a houstly v koutech stíny
a v agonii šera
se v dálky protáhly,
a hrbily se do tmy,
do horké, vlhké vůně,
již tancem rozvířily
nevidné bytosti,
zkad na údy a víčka
jak lítostivá hudba
mdlé, altruistní lásky
by měkce kapala.