AGONIE VEČERA

AGONIE VEČERA
Jak listí dlouze šumí. Ostrými tóny tmavnou vysoké, štíhlé buky, chlad šera střásají. Jde bolest za bolestí a jde za smutkem smutek, jdou stíny pustou travou, tlumí se jejich krok. Luh schřadnul sklonem léta, po bouři voní prudce i s bolehlavy svými, se třtinou bahenní. V šeravou jeho přízi západ své tóny mísí, to udivené světlo v akordech vysokých. Úzkostně, zaškrceně v kraj nebe zatlačeno, z poslední svojí mety do kraje vykřiklo. Hned zatřásly se stromy a houstly v koutech stíny 56 a v agonii šera se v dálky protáhly, a hrbily se do tmy, do horké, vlhké vůně, již tancem rozvířily nevidné bytosti, zkad na údy a víčka jak lítostivá hudba mdlé, altruistní lásky by měkce kapala. 57