SVÁTEK PRÝŠTÍCÍ MÍZY
Nad obzorem světla je tolik, až v jiné se přelévá kraje
a za lesy temně modré svítí na dálkách.
Jak v zelených pupencích zkvetly křehké a mladé háje
ve vanem rozdýchaných mhách.
Jak sasanky sněží v zeleni a podléštky modře hledí
na břízy a kleny a na lísky,
jak z borové kůry, zarudlé mědi
se sluncem taví penízky.
Je svátek mízy... A u chalup housata naivní, žlutá
nad kopřivou rozsekanou se lačně batolí,
z cest vůně v dál mizí a jako touhou ovanutá
se třešeň zachvívá na poli.
Bez šedivých barev odříkání a ztrnulých ritů
kraj hýří svěžími barvami.
A slunce v svém nejkovovějším svitu
rozkvétá nad námi.
A jakoby hudci a pištci kráčeli dálkami kdesi
a prapory vlající vály a tanec neustál,
tak všecka se pole a vody a pastviny plnily, lesy,
tím úžasem, jímž se dnes každý smál,
a ústa k medu bříz jak do kůry každý říz’
se přissávaly bez konce,
v trav hroty až kanuly krůpěje, srkal je blažený hmyz
a bzučel a bzučel tenounce.
89
Tak jasnou oblohou pluly a lehké se mráčky hnuly,
jak závoje jemné když čelo odestrou,
a z údolí, slavnost kde byla, se nesly hlasy z důlí,
jež jedinou radostí mluví a tráví se vášní a vrou,
k nim rytmem zněl kovářův perlík a za vodou hučící zvony,
zpěv dětí jak chorovod,
smích píšťal, dud korových pláč a nepostřehnuté tóny,
kdy lesních se duchů ozývá rod.
Jdou milenci za jitra do hájů probuzeni vůní,
jdou vzbuzeni smyslností míz, jež prýštět chtí.
A obejmou se, stíny stlumeném na výsluní.
ret rtu se nespustí a dlouze uchytí.
V mdlém večeru, hasnoucím, pobledlí ohlížet se musí
za mizícím v mlze svátkem vyprýštěných míz.
A nebude litovat nikdy vlas milenčin borově rusý,
že ustlal tomu, jenž vzbudil v ní prudkou vášeň kdys.
90