HÁJ
Znám každý strom tu. Zde můj otec kdysi stál,
zde matka moje... Ó, jak smutně tesknící
jsou odtud oči drobných oken, v mlžnou dál
kterými svítí ves, jen ztěžka měnící
v černavých sosnách dole mlčící svůj žal.
Teď úzkost noci stiskla vše... I háj se stměl,
a se všech stromů vlhnoucí se ronil dech.
Zhořklými tóny soumrak srdce rozzvučel,
šerými světly hladil kořeny a mech.
A jeho uhasnutím pohřeb vášní pěl.
Vyrudlé šero barev teskně podzimních
tmou mlčky hasne, jenom měsíc rozsvěcí
průseky šeré, jakby chladný pad’ v ně sníh
a dávná tajemství vstoupila na věci;
a zdá se ti, svět roste v těchto tajemstvích.
A v úzkostné tvé srdce hlasů šelesty
zanáší vítr, dávno mrtvé po hlase,
jak cudnou bázeň bloudící kdys nevěsty,
s milence rukou, sklouzající na pase.
A jak plod zralý, prosí cos: „vem’“, u cesty.
141
Jak plaší milenci let dávných šli by tu
v tom kroji rodičů ze starých pastelů,
hlas vyhaslý, krev srdcí vášní vypitu,
s úžasným tajemstvím budoucích manželů, –
tak pláchnou stíny tu měsíčném při svitu.
142