HOSTITELŮV SEN
Tu chtěl bych sevřené mít údolí
hlubokým, černým lesem, který hučí
melancholické zkazky vůkolí
a nechá v sobě prameny lkát ručí
a houkat echa, větry jarní váti,
i slunci nad sebou dát zapadati.
Tu přitisknutý v svěží zeleň dům
by v jezeru se shlížeti měl bílý
a vévoditi dálným rozhledům.
Buď svěží stíny by ho pohltily,
neb slunce plné, z rána, květ když vstává
a rosou na dálky se leskne tráva.
A uvnitř stůl by stát měl, prostřený,
džbán s vodou pramenitou, plástev medu,
chléb černý, pro poutníky stvořený,
již bezděčně se vrací ku posledu,
po doživotním bloudění se vláčí
a ve shledání radostí zas pláčí.
A ženy štíhlá, pružná postava
by vítat měla na prahu a v šatě
provátém vůní v jasu modrava
by měla mísy plnit vrchovatě,
pak zatančit a píseň k houslím zapět
a smíchem drobným vše, co přešlo, zkrápět.
143
Pak všichni: host i žena a já též
by cítili jsme, s hor noc svěží padá.
Důl uzavřel se slovy: zůstaneš.
A něco jako prudká vůně z mláda
by vála jizbou a jak hlasy chóru
let přešlých zněl by Osud z rozhovorů.
144