Mně otročit bylo dědictvím. Dědy své a otce
já zřel jsem v poutech se ploužit. Až jednou v úžasném roce
křivd smířených, železná vůle mrtvých nás volá k žití,
v nás, ve vůli živých se vtělí: stát na svém, svým ve všem si býti.
A z otroctví ke svobodě a svobodou k života cíli,
to daleká, radostná cesta, kdo šli jí a pochopili.
Já v srdci zradu a pomstu jsem včera měl, v potu tváři
já ještě byl galejníkem, já vesloval otrokáři,
byl sluhou jsem, který k hostinám jeho nosil mísy,
á žebrák byl, na křižovatkách o život žebral jsem, lysý,
já u jeho strojů dělník, já na polích skrčený chlap
jsem cítil, jak srdce mi ryje, kde se tkne jeho dráp.
A ještě jsem včera v lokajské livreji jeho dům hlídal,
své nepřátely vpouštěl, potajmým pohledem zvídal
a tresty a mocí přinucen sloužit, každou lží,
jež s výsadou dávnou se jako šelma připlouží,
já způsobil včera nadlidských tajných sil družnou prací,
že svobodný jsem tu dneska, že získal jsem, on pak ztrácí.
Já hypnotisován kejkly jeho staletými,
pohledy krotitele a ranami jeho zlými
jsem včera byl tvorem zkrotlým, jenž svojí nevěří síle
zapřažen v žernov jeho, vždy dokola k předu píle
tu za práci v cizí prospěch, jež ke zkáze vlastní jen slouží,
tož za ten kus mrzkého chleba se ubíjivě plouží.
Pán s otrokem oddalovali se, cizejšími si byli,
já ponořen v odvety sen, jenž dodával mi síly,
on v stupidnost samolibou a neschopen, chápat mou zemi,
v mou vžíti se bytost, boj otců a ubité právo co je mi, –
až okamžik nadešel: galeje potopil jsem řadou
a z míst, kde jsem otročil, mám si vůlí vládnout teď mladou.
Kde v netvora rukou jsem cítil, že mám být poslušným sketou,
z horečky, jež ukolébala pokorou třístaletou,
již kázal příkazem božím i zákonem světským,
kde svět mne vídal s tím mírným, modrým pohledem dětským,
a nechápal nikdy, co v nitru mi pod popelem hoří, –
teď stavět si mám a být tvůrcem si, který vírou tvoří.
Tož věřím. Z otců železné vůle prameny tvůrčí
že vyvěrají, z dob, země, a ty náš život určí
a pevni mezi národy, věrni k věrným svou láskou
a k úskočným spravedliví, kdož připlíží se s maskou,
my v štěstí tak silní budem, jak byli jsme v muce,
zas dovedem stavět, bořením krvavé ještě ruce.