SPRAVEDLNOST.
I.
Jak by nejlépe žil,
přemýšlel Člověk.
V revírech vžitého Mamonu,
mezi Kristem a ďáblem
obklopen vyssávanými robotníky
nevděkem odměněnými,
reptajícími,
měřil rozdíly životů.
Teď nadešel čas
rozdouti revoluční požár
na troskách statků vyvrácených,
rozbitých, vykrvácených říší,
dřív, než dozní hlas krve
a zaschne v zemi.
11
O jiných světských řádech
přemýšlel Člověk,
v tom, co právě přešel na křižovatku
z věku do věku
nově se rodícího.
Tu uslyšel jasně
zcela na blízku,
nechápaje, z hloubky či s výše,
sladký tvůrčí hovor
neviditelných mu pramenů.
Naslouchal jim a poznal,
že z nesmírné hloubky
a prostorů časových ozvaly se.
Tento – jistě prvorozený byl pramen,
jenž žvatlal již od příchodu prarodičů.
Tento – vyvřel zpod kamenů dějinné slávy.
A onen – povědomý, jde ze země dnešních lidí.
Všecky osamělé zprvu,
obejmuly se v jednom toku,
srostly a sloučily
minulost s přítomností.
Harmonicky splývaly
v pokojný vývoj všeho,
chór vzdalující se
a hned zas se blížící:
12
o dozrávání všeho, co se zrodí,
o radosti, podílu na bohatství země,
o skutcích lásky, o vykoupení bídných,
o obětovaných životech za život příští,
o hrdinných činech,
z rukou vraždících tyranů
jež vyrvaly lidstvo.
Takový byl všeho skrytý smysl:
svobodnou až pochopíš vůlí,
přijdu všem stejně pak měřit.
Odměním všecky jistotou života.
Víru dám všem:
neporažen nezvítězíš,
sám nad sebou budeš-li vítězem.
Naslouchal, ale nerozuměl hlasům,
odkud a pro koho zněly,
koho zavazovaly,
čí byly dědictvím, čí nadějí?
II.
Ale kde najdu Spravedlnost,
zaúpěl Člověk
slyše hovor skrytých pramenů,
ale nevida jich nikde.
Vyšed z bídy a utrpení,
co toto poslouchal,
13
šel, by chystal se
k pomstě tolika nespravedlnostem.
Marně jsem krev neproléval,
abych odměnil ty,
kdož vysílali na svět
běsy války.
Nedosycen mstou, stanul pak
nad stíny zvražděných a zvěšených,
rozhlížel se, aby dárcem stal se tragickým.
Bylo třeba
z dědictví Satanova
obratem učinit eldorádo blažených,
podělit se rovnými díly
o všechno, všechno,
o majetek několika kdys vyvolených,
o domy, pole a lesy,
dvory, továrny a doly,
o lásku v uděšení čekajících
mladých žen.
Lidské té rovnosti Spravedlnost
viděl, žel, krásně a živě:
tak jako obrovskou Dekoraci
v prostřed živého mraveniště.
Pro ní hotov byl vraždit i bratra,
postaví-li se mu.
14
Věděl již, věděl,
že nerozdělí, neroztřídí, nerozsadí,
nenamíří-li děl svých
proti škůdcům revoluce v noční chvíli,
nerozduje-li požár, neupozorní
na ty, kdož se radovávali při rozsvícených lustrech,
na ty, kdož z úřadů řídili běh světa,
na ty, kdož v továrnách, dolech a věznicích
věznili mu bratry,
na ty, kdož morálkou požívačů
jmění a krásy
s pokorou podplatného křesťanství
sytí dosud pokolení.
Odešel tedy rozdílet trestající Rovnost
ztroskotav pelechy bohatství
a jeho raffinované útulky.
Rovnost,
pro ni hotov byl stokrát vraždit,
kdo se po sté mu postavil.
Po Kristově zákonu
bohatým třeba dát žebrat
u vlastních domů,
žebráky posadit za jich stoly.
Šel, by strašně vylidnil města,
aby vyhubil lišejníky lidstva
promyšlenými záměry
spravedlivého po lidsku rozumu.
15
Často hroze se,
že neschopné nenaučil zas pracovat,
že bez práce navykli si žíti
kdysi pracující,
uplácel hlad
platidly Hrůzy a Lenosti
a v tomto okamžiku rozkladu
k jednomu hřbitovu Rovnosti
vymřelé a vyvražděné svážel
hladem a morem vyhynulé
a denně pohřbíval je do šachet.
III.
Náhle trojzvuký pramen
jakoby o skálu udeřil,
zazvučel poznáním.
A tu porozuměl s úžasem
dobro hledající Člověk,
že není to hlas mimo něho,
nýbrž v něm, samém, v krvi že zpívá,
z objevitelských, z mučednických,
z hrdinných že hrdel
lidí, jež mu předcházeli zpívá,
to že hlas je nejvyšší,
jenž se kdy ozval:
jáť jsem tvá Spravedlnost.
16
Nehledej mne mimo sebe,
jsem v tobě a s tebou,
ve tvých lidských činech.
Svědomím, ku kterému dospíváš,
omyly tolikerými,
porážkami, zkouškami ohně, prolitím
tolika krve, těžce dobytá
jsem lidská tvá Spravedlnost.
Nikdy jsem nebyla mimo tebe,
nebyla jsem krutě krásnou jen Dekorací,
zakrývající prázdnotu hesel.
Věz, nejsem,
nejsem-li v člověku každém a pro každého,
ani pro ponížené ani pro vyvolené,
ani pro utlačovatele, ni pro utlačované,
nikdy tě neuspokojím zcela.
Jsem zákon
demokratického Boha:
najít vždy lásku pro všechny,
pro duše i těla,
prostor jim dát a krb a způsob života,
všem by byl radostí, užitkem, krásou.
Naslouchej déle
tisíciletému tomu pramenu,
poznáš a pochopíš, že je hlasem Boha
v tobě, jen v tobě.
17
Věčně vítěziti, toť
zachovávat božské v lidském.
V tobě sbírám se od věků do věků.
Souvisím se všemi obětmi vznešené krve.
Jak si mne stvoříš,
taková budu, tvoje Spravedlnost.
18