HOŘKÝ SONET.
Zas sám se ocitám. To vítr známý vál,
severák fičel mrazivý jak kdysi,
jak včera, před lety i staletími, hrál
sem přes hranice panovačnou píseň čísi.
Já řek' si: ve mně mír a záměr zrál,
nabídnout lásku, která lidství vzkřísí;
jak bezradný a zvláštní jsem si připadal, –
krvavé hadry ještě se mne visí.
Čekám-li rány, kterak lásku dát?
Mne škrtí sladký dualismu kat.
Jak mohu stát zde, vítěz blažený?
A ze sebe jak nemít náhlou hrůzu?
Jak mám být národ láskou sbratřený,
když – tvořím zištnou, nenasytnou luzu?
33