ZPĚV OBELSTĚNÍ.
Jsem jako z vína zamželé
sny bohaté vidění.
Průvody a hudby neděle,
slavnostní zvonění.
Cynicky žvatlám půvabně
z mask, svodů a kuplířství,
kočkou se plížím hedvábně,
co zalhu, drápkem tkví.
Já obelstím, já získávám,
tě do víry přenáším,
já měním hlas a volávám
tě hlasem nejdražším.
Jsem radostné přelhání života,
jsem nezvaně vítaný host.
Překvapím chvílí, v níž chychotá
se lehkomyslnost.
41
Bez důvěry tvé bych nebyla
jen navždy ztracená
na horách a v údolích zpozdilá
poslední ozvěna.
Ne, nejsem píseň ni ozvěna,
však uplývám lehounce,
jsem ta, jež se celý den zelená
a kvete drobounce.
A chci-li, vše dřív ti zveselím,
tak slunce na zdi plá.
Smích můj – jak strom já ševelím
letního za tepla.
Jdu, jako když klasy praskají
za noci v žitništi,
v němž sametově se laskají
a paprsky zablyští.
Tak uplývám potoka prouděním
a na písku rybami hrám,
a zatáčím se blouděním,
v němž prameny přibírám.
Já stále se měním a nechávám
svit slídy snít o štěstí
a z račích skořepin svlékávám
odbyté bolesti.
42
Že ty mi své srdce a oči dáš,
jež musím vypíti,
a že se chvíš a ukrýváš,
toužím tě zloupiti.
Neb lišák vychytralý jsem,
vždy schoulen za sýpkou.
Za duší tvou plížím se úkosem,
zděšenou za slípkou...
43