NÁVRAT PADESÁTI TISÍC.
Dlouhé čekání touhy a lásky
vyhlíží z padesáti tisíci oken.
Šedivé, staré tísní se v nich hlavy,
plavé, bujné ženy,
děti žvatlající.
Jak by kdo mohl promeškati
chvíli, až přijdete, vojenskými kroky,
ze sibířské výpravy
za člověkem?
Žel, že také z mnohých oken
osleplých, zastřených,
vyhlídne plaše i zrada,
hříšná manželská zrada,
neuvědoměle pudem hřešící
a tiskne k mladému ňadru
ustrašené své dítě.
61
Všude však, všude,
heroové, proslavivší se slávou,
čekají na vás všecka srdce,
v místech, kde rostli jste, na ocel zkuti.
Milováni jste všichni, do jednoho,
věčnou láskou nás všech,
láskou budoucích,
před níž se schoulí i zrada chvíle
malého lidského poklesku.
Navrátíte-li se však i vy ti samí,
anebo přec jen jiní,
prosívaní sítem světského pokušení,
v zápolení božského s lidským?
Kdo vám stával na blízku,
kdo rukou opíral vaši hlavu,
kdo vám kalil až k agonii
nebo zveselil život
dumou přátelskou,
zpěvným hlaholem ženským,
ptačím trilkem dobrých dětí?
Neznámé krajiny nekonečných
ubíhajících tratí.
Rybnaté ohromné řeky,
pralesy přenesmírné,
nekonečné vesnice.
62
V božském poslání heroickém
mizí vše to lidské,
všecko utrpení,
vždyť jste nástrojem v Jeho ruce
k osvobození bratří.
Tím větší budete,
že neušetřeni tragiky.
Že po hrdinném pochodu
není již co zaštítit, co burcovat k vědomí,
že bratrský národ nelze vzkřísit
ani k životu, ni k činu
tomu, kdo nezná duše
nemocného toho obra dítěte,
ruského bratra,
a kdo nikdy nenajde klíče
k otevření jeho ráje.
Ne to váš jediný tragický konec,
vytráceti se ze slavného jeviště
resignovaným návratem
po hrstkách, po měsících,
ne to vaše a naše potupa,
ale pokyn Prozřetelnosti
k budovatelskému počátku
se svými u svých.
Čekáme na vás,
z padesáti tisíci oken vyhlížíme,
63
bez vás teskní nám srdce,
bez vás nevyroste tak počatá stavba.
Co jsou naše ruce a hlavy
bez vašich hlav a rukou?
64