ROZHOVOR.
Muž s ženou vyšli, pohřby za nimi,
domovy ohořelé.
Vzduch mrazný zvučel zvony ranními,
výčitky plny žele.
Smír do přežitých padal výčitek,
jak bez pláče šli němi,
v podzimní stromy suchých do snítek
svit rozrůžověl zemi.
V jich mlčení cos jako mrtvý zmar
když zlobou doburácí,
i jako klíčení a závan jar
když zadýchne, se vrací.
Pak řekla ona: „Šťastni z málo chvil
jsme mohli býti oba“.
Tu on: „„Já na lásce se prohřešil.
Vítězem byla zloba““.
73
Dí žena, okradená o děti
a tušící jen zpola
proč musila se za vše styděti,
v boj šílenství když volá:
„Snil’s o královstvích, zemích, o moci,
řeč mateřskou, jež sladká
chtěl’s, aby zapomněli otroci,
množící tvoje statky“.
„„Mně mužná vracívá se šílenost,
když zisk a sláva svádí.
Vždy sestárlá mne tísní minulost,
po novém toužím mládí““.
„Tys nikdy nebyl jiný, do sázky
dal’s mně i rod svůj, zemi,
žes krev dal za svobodu bez lásky,
tak do pláče vždy je mi“.
A mlčky potom šli a pokojná
zářila dálka živě.
Tu jeho duše hrdá, výbojná
tak praví lítostivě:
„„Já za krok malý v před jsem prolil krev
tvou, svou i našich dětí.
Zas násilí a vražda byl můj zpěv,
co chtěl jsem lidství pěti.
74
Tak chci dnes dorůst, aby duše má
se láskou přerodila.
A krev-li mluvit má, by oběma
nám povždy svatou byla““.
A políbil ji: „„Hrůza z našich ztrát
z tvých zraků mizí s klidem.
Žít nadějí, ne hanbou umírat,
zvěstujme lidem““.
75