BALADA.
Potkal za jitra ženu, dech růže vyssál z ní
a když mu svadla v ruce k poledni,
zpíval si ještě, však vesele nezněl již tón,
zdálo se mu, že s mrtvou též mrtev je on.
Všecko, co ztraceno v světě, mladé a svěží,
láska a přátelství, jako dech mrazný kdy po skle běží.
V okouzlení když jiné ženy políbil ret,
po hořkých mandlích mrtvé kdys lásky zavanul jed.
A pak vždy, nad ženou, druhem, když rozčarování svadlo,
k přátelství neb k lásce cos jako smrt se vkradlo.
Poznání propadlé strže se na cestách šklebily
od těch k těm, kdož již na živu pro sebe nebyli.
98