VŽDY, CÍTÍM-LI SE SÁM A SÁM...
Vždy, cítím-li se sám a sám
a jako v lese opuštěný,
když noci tmavé slyšet steny,
v snu nejvyšší strom vyhledám.
Jak z pohádky hoch šplhávám
výš po sucích vonící kůry,
že strašně sladko mi, s té hůry
když po světle se podívám,
zda někde chaloupku kdes v dáli
by oči moje vypátraly,
okénka, jež jak oči žhnou.
Zda kosmatými pod větvemi
jsou magnetem a směrem jsou mi,
a třebas v záhubu mne zvou.
111