ZNOVUZROZENÍ ZVONU.
Podzimní vítr s jedlí hrá.
Dnes pod ní zvon vykopali v stráni
zemití, drsní vesničani,
skrýš podzemní tajemství otvírá.
Kdys tajně zvon schovali zákonem svým:
tož vzpourou zjevnou a prokletím,
když s císařem církev chtěla
ho sveřepě kladivy rozbít a rozlít v děla
a člověka vyvraždit jím.
Již vesnici kořist vracejí zachráněnou.
Ne ani tak na Boha vzpomínku,
spíš tajemství duše vzpurné, poraněnou
jež vztýčila vzdornou svou myšlénku.
Zvon s láskyplnými pohledy vezou, smytými lesky
jej vroubí legendy nápis český,
ve zkratce symbolu chválící
jen božské a lidské, co spravedlivé a zářící.
112
Zvon zdvihli. Dát starou duši zas třeba kostelní věži.
Zvon, věděli, slouží Bohu a lidi střeží.
Smát moh‘ se teď buřič zbožnému císaři a lotru.
Kdo na zasvěcené Bohu sáh‘,
ten slyšel vždy hlas: já zničím tě, potru
a vyženu z ráje, neb byl jsi vrah.
Ten, s věží kdo zvony na děla rozlíti dal,
ta jejich plachá a zbožná slova,
tenť zloděj a vrah, ten nehleděl na muka člověkova,
sám ukrutnější, než Herodes král.
A někdo vzkřik‘: Spočítejme se po vojně, lidé drazí.
I církev a ejíjejí kněží tam byli, kde bezbožní vrazi.
Však lidské srdce je dobré, odpuštěním stoupá
až k trůnu nebes a v očích se taví krásný žár.
Zvon po lanu zdvižen a zapuštěn zas se houpá
a srdce jeho bije, slyš, zvuk to dávných jar.
A zas jej rozhoupali, že slavnostně zvučízvučí,
v kostele bezbožně prázdném vše zas se naslouchat učí,
zvetšelý svatý Václav ve výši
visící nad prohlubní nejtišší,
jak před válečnou dobou stojí a naslouchá
a panna Maria v háji růží umělých
penízky na záhybech šatů strnulých
113
sepjaté ruce zdvihá hvězdnatá nad roucha,
a všecky obrazy mučedníků, černá plátna
proklátá srdce oštěpy, světla matná
v lampičkách v rozích, kde cechovní prapory tlí
se střapci pod řasnatými výkroji,
ty lavice vysokých oken temnými pod světly,
ta křtitelnice, kolem níž děti v radostném postoji,
vše zase má duši, s tóny varhan zvuk zvonu je větší,
zní, třese se, jako pták v kleci v mrtvo stěn bijící
a víc než dřív mrtvá zbožnost, dnes souzvuk lásky myslící,
tu svobodě mladé blahořečí.
114