KDYŽ VNITŘNÍ ŽIVOT ZRÁ...
Když vnitřní ticho zrá, jak vinicí
dech horký slunce podél zdí by žhnul,
kde hrozny zrají těžké, visící,
půl modře ojíněné, zlaté půl.
Z neznámých krajů tvůrčí, horký žár,
toť pohyb, ruch, jenž klesá nevěda,
by uzrál v ticho, v obsah, v jádro, tvar.
Krev srdce prolitá, jež sesedá.
Co prohrál jsi, co vyhrál, co jsi dal,
co vzals, co miloval, čím pohrdal,
již boje není tu. Však z ticha člověk cítí,
jak velký boj tvůj život musil býti.
118