PODZIMNÍ VĚTRY.
Veselost mi lebku spíná
lehkým šumem jako z vína,
slyší sluch, zří oko lehce,
srdce skok – a ustát nechce.
Oblak, větrů, světel změna,
lehká, rozdechnutá pěna.
Plachty loděk vystupují
z modra řeky, z nebe, plují.
Psíky čechrá na nábřeží
vítr, zdvihá se, hned běží.
Bílé sukně žen se tulí
k tělům, větry provanuly
slunná místa, listí, trávu,
skočným zpěvem plní hlavu.
Tanec lupení, hle, zlatý!
V ostrém větru západ vzňatý.
S moudrým okem městské děti
v hadříčkách se cítíš chvěti,
ubíhat a hladověti...
140