CO SLUNCE NA KVĚTINÁCH ČASNĚ
VSTALO...
Co slunce na květinách časně vstalo
a z okna pruhem žhnulo na stěně,
vše krátce zveselilo, zarděně
a zablabolilo, polibek dalo,
a pohaslo, jak smeklo se mi s víčka.
Takové ticho ranní návštěvy,
a takový spěch, dech jen, záchvěvy...
Kdo celým světem projde, sotva vyčká.
A poznávám, tím tichem nezmýlen,
že čekám vždy tu slunečných dnů něhu,
že cesta ke mně nezapadla v sněhu,
že na životě lpím, že byl jsem posílen.
141