NOVOROČNÍ SEN
V lesích jel jsem hlubokých,
byla noc a všude sníh,
smutno bylo, kam jsem zřel,
les jen dýmal a se tměl.
Čekal jsem již rána vzmach,
jak se vznítí v korunách,
a jímž počne Nový rok
hluboký svůj světlý tok.
Zlatožluté mlhy dech
jak by přelít’ po stromech,
ale zase starý stín
kýval smutně z doubravin.
A já mnil jsem znaven již,
že den váhá jíti blíž,
a že zemřel v bezdna tmách
krvavý a v mrákotách.
A že již se nevrátí
do polí a souvratí,
a že nevrátí se zpět
láska v starý, mroucí svět.
A že všecko zhyne v mžik,
co snil člověk, smrtelník,
10
v ledném hrobě mrtvou tmou
vše se srovná najednou.
Ale náhle v zlatu par
oblohy pruh šedý, stár,
nového dne tichá zvěst,
zablýsk’ náhle ve sklon cest.
Nádherný a skvoucí den
rozkvet’, jako z bílých pěn
lesy v kraj se dívaly,
dýmaly a zpívaly.
Novým hymnem lidských snah
zdál se svítit slunce prach,
trysk’, jak ze dna bolesti
sen by vstával o štěstí.
11