Z NIV A PASEK
[7]
Z MĚSTA
Již vozů stojících řadami
se vlak náš ku předu šine;
v líc záře večera padá mi,
a domy mizejí stinné,
ten zimní večer zaráží
nás žlutavou září svou,
kol v domů předměstských zápraží
jak poslední paprsky vrou.
A pod námi řeka... Člunů řad
zřím na břehu oknem vlaku.
Pod ledem si vlny ulehly spat,
vše pomalu mizelo zraku.
To předměstí, jež tu stojí v kruh,
vzad sune se, vížky a most,
i rozlehlý, zapadaný luh,
i jeřábů narudlý skvost!
Dům poslední kams už zmizel v tmách,
ten zápach uhlí a zdiva,
i hudby poslední nejasný vzmach,
i žebrák, jenž k vlaku se dívá.
Pláň bílá pod sněhem v tmách a snách,
ty sosny, ten havranů kvil.
Já tuším jen blízkost těch, po nichž jsem práh’,
hor, plání, jež na sta jdou mil.
9
NOVOROČNÍ SEN
V lesích jel jsem hlubokých,
byla noc a všude sníh,
smutno bylo, kam jsem zřel,
les jen dýmal a se tměl.
Čekal jsem již rána vzmach,
jak se vznítí v korunách,
a jímž počne Nový rok
hluboký svůj světlý tok.
Zlatožluté mlhy dech
jak by přelít’ po stromech,
ale zase starý stín
kýval smutně z doubravin.
A já mnil jsem znaven již,
že den váhá jíti blíž,
a že zemřel v bezdna tmách
krvavý a v mrákotách.
A že již se nevrátí
do polí a souvratí,
a že nevrátí se zpět
láska v starý, mroucí svět.
A že všecko zhyne v mžik,
co snil člověk, smrtelník,
10
v ledném hrobě mrtvou tmou
vše se srovná najednou.
Ale náhle v zlatu par
oblohy pruh šedý, stár,
nového dne tichá zvěst,
zablýsk’ náhle ve sklon cest.
Nádherný a skvoucí den
rozkvet’, jako z bílých pěn
lesy v kraj se dívaly,
dýmaly a zpívaly.
Novým hymnem lidských snah
zdál se svítit slunce prach,
trysk’, jak ze dna bolesti
sen by vstával o štěstí.
11
POHÁDKA Z MLÁDÍ
Jdu po mezi, děti vesnické zřím
na zdupané trávě suchopáru,
jich křik zní kvetoucím stromovím
a je to právě v prvním jaru.
Mdlá barva trávy ve vlažný vzduch
a v plné světlo pohlíží snivě,
nad hlinitou zemí plno je much
i motýli zlatí se zakmitli v nivě.
Jdu po mezi a tak se zdá mi cos,
jak se žhavou krví, hořící tváří
bych mezi tou drobnou cháskou bos
se octnul náhle v paprsků záři.
Ta malá Mary že je tam zas,
mně zdálo se, ona Mary malá,
co měla černý, jak z hedvábí vlas,
jímž matka má vždycky vyšívala.
Ty, Mary, slyšíš, já jednou jí řek’,
my budem si hrát na pána a paní;
tu ona jen kývla – oh, byl to vděk,
jí vlasy se roztekly průsvitnou skrání.
A zoubky se zaleskly bílé jak sníh,
jak ručkama mne uchvátila;
12
však utekla ihned v rozpacích
a mrzutá, vážná se navrátila.
A sednouc si, ruce na kolínkách,
své drobné, bílé nohy bosé
do trávy spustila, kde jak v snách
v dnech májových brouci se houpali v rose.
Ta Mary – můj Bože – já po mezích šel,
a viděl jsem děti křepčící v luhu, –
– však Mary, tu Mary jsem neuzřel,
ni sebe jsem nezřel v jejich kruhu.
13
LUH
Slunce všude po krajině
rozchvělo svůj paprsk čistý,
jasná zeleň vtkaná v listy
v svitu je a polo v stíně.
Všude jasno po obloze,
dlouhá tráva klasy sklání,
v olších kdes jen v zadumání
na jedné čáp stojí noze.
Sekáč kosí v středu trávy
na rozlehlém luhu zticha,
tráva vůní divnou dýchá,
reflex vrhá zelenavý.
Stejnou práci máme, druhu,
jak mi dí ten obraz prostý;
tak já písní drobné skvosty
kosím v duše slunném luhu.
14
TICHÉ ŠTĚSTÍ
Slunce blysklo, všecko kvetlo,
a já v slunná pole vyšel.
Do mé duše padlo světlo,
zevšad hlas jsem tichý slyšel.
Táhlo teplo mojí hrudí,
jako v létě v luzích bývá.
Cítím, v duši mé se budí
divný pták, jenž sladce zpívá!
Tiché štěstí, tiché štěstí!
Uleh’ jsem si pod větvemi.
Zřel jsem, jak vše musí kvésti,
lehce jak a volno je mi.
Jsem jak čistý pramen z lesa,
kam jen laně chodí piti,
kde jen datel v kůru tesá
a kde šumí dlouhé sítí. –
Tiché štěstí, jak to bývá,
bleskem tak a jen tak letem,
co v mém srdci láskou zpívá,
a co sen, to vše je květem.
15
Přijď, ó přijď teď v tmavém šatě,
chci ti zlíbat smutek s čela,
jenom bych se díval na tě,
a ty bys mi rozuměla.
16
U ŘEK
U řek mám večer vlažný rád,
u řek, kde plno mušlí leží,
kde zvolna z řeky vstává chlad
a bílá pěna z dálky sněží.
U řek mám břízy nejraděj
a olše, do nichž stín se dere,
a cvrčků šum a vážek rej
a v dálce města rysy šeré.
Rád u řek rybáře já zřím
za clonou par s lodičkou línou
se ploužit šerem večerním,
kdy červánky v mze modré hynou.
A večer když se nachýlí
a měsíc v řece kdy se houpá,
ten noční chodec, napitý
modravou parou, z vod jež stoupá:
rád spřádám rhytmus hudby pln
při vzpomínkách a sladké tuše,
při šplounání ztišených vln
a při vzrušení celé duše.
17
JARNÍ NOC
Snivý, jarní, vůní rozšlehaný dech...
Spí ta země jako v snech.
V pýří květů, v záři hvězd.
Jako v pohádce to jest!
Břízy kývnou, zavzdychá si keř.
Modrá šeř
na oblázky padá v brod,
v bílé květy, v tůně vod.
Ač spí v temnu kolem zem,
teplá je svým jarním úsměvem.
Jak by přebolenou bolestí
zachvíval sen o štěstí.
18
INTIMNÍ MALBA
Má černá krev je přesycena
tmou ulic, vírem, města vřavou,
je uzavřena před zábavou,
ji neuchvátí žádná žena.
Co bouřilo, co kvetlo kdysi,
vše umřelo již dávno v hrudi.
Ba ani zázrak neprobudí
ty dívčí, dávné zašlé rysy.
Tak společnosti mělká vlna
nic nového kdy nemůž’ dáti,
nás zas to staré štěstí schvátí,
kout lesů, louka květů plná.
To musí znovu rozechvíti,
lesk jarní trávy v stinném luhu,
ty bílé břízy v polokruhu
a vody pruh, jenž kmitá v sítí.
A ticho, jež se valí šerem,
bzuk much a vrbky rozhoupané
a rosa, která v listy kane,
a měsíc bílý před večerem.
A vzdálenost cest, vsí a duší,
to listů stálé šelestění,
19
mlh modrý pruh a stromů snění
a vody trysk, jenž v břehy buší.
Nás uchvátí to silou znova,
cit podivný se v srdci zrodí,
cit vdovy, jež hrob snů svých chodí
zřít jednou za čas beze slova.
20
NOČNÍ KRAJINA
Samý černý stín, –
dole žlutých, opadaných listí klín;
měsíc krovy zelenými
sotva se jich dotýká,
zavívá jen vítr jimi,
pláče, naříká.
Tma jest. Ční tu kmen,
druhý, třetí; bujná kapraď na kořen
v páře klesá; divná vůně
v teskný bzukot zmdlených much
zachvívá se v tiché struně,
na niž hraje Bůh!
Stanu... Mrtvý klid! –
V samoty té vlnách může člověk zřít,
jak noc vstává nad prohlubní,
roklinou a úvalem,
a jak od ní prsten snubní
béře zmlklá zem!
21
PŘÁNÍ MLADOSTI
Je letní večer... vidím rád,
jak soumrak žhnoucí k zemi padá.
Sním... Budoucnosti volám spád,
by purpurem šel přikrývat
má léta mladá.
A rád bych jako večer ten
v ohnivě purpurové záři
a ve vůních svůj skončil den,
a jak zem – slunce záchvit jen
měl v klidné tváři.
22
NA PASECE
Jak pláň, jež v světle půl a ve stínu,
skrz sosny vidíš známou mýtinu,
modravá pára v stromů korunách
v daleku mizí v snách.
Volavka v přeletu své nohy vzad
kams na slatinu přes les míří v chvat,
jak šipka přes nejvyšších kmenů hrot
zapadla, pouhý bod. –
Nic nehne se... Dokola tmavý les...
Jen břízy štíhlé, kam svit slunce kles,
jak novicky, za nimiž zavřen svět,
se nepřestanou chvět.
23
ZÁPAD V SAMOTÁCH
Usíná slunce, v jeho svitu
ztišený vzduch se zachvívá,
zahrady planou a vrcholky štítů,
v topoly padla tříšť zářivá.
Modravé švestky větvemi kmitly
žlutými, zřídlými lupeny,
na trsy vína vrabci se slítli,
které tu vadnou u stěny.
Ale když stíny dlouhé se zvedly,
v údolí západ nejraděj mám,
tuším jej pouze v korunách jedlí,
přelet zřím stínů, červánků plam.
Tuším jej pouze ve vzdušné výši,
do sosen vrcholů kterak dých’,
a jak vše oblil v nesměrné tiši,
házeje drobných paprsků sníh,
na mlýn tam v luhu pod lávkou nízkou
a na hláď vody nad jezem,
ve stínech, kde zřím kapraď hnít kluzkou,
van kde hne loďky řetězem,
v bradlení pavlače, v prádla lesk bílý,
na kachny v rákosí, na stíny cest,
24
na hračku dřevěné, schýlené píly,
na kola slizká kde ticho už jest.
Dívám se, kterak zmírají svity,
stíny se kácejí v zahnědlý vřes.
Dívám se, kterak parami spitý
měsíce srp se nahýbá v les.
25
OLŠE
Jak jsem, olše, měl vás rád,
v podvečerní, vonný chlad,
nad vodou když schýlen sám
stín váš chvěl se sem a tam.
Rybářů kdes táhlý hlas
nocí hlubokou se třás’,
šumot mlýnských, vážných kol
ve mně vzbouzel starý bol.
V třtinách sluka, černý bod,
čeřila jen vlny vod,
a v mé duši také tak
bloudil zlatých snění pták.
26
POLEDNE U OBORY
V polosnění u potoka u schýlených větví břízy
ležím, hledím, kterak listím šípy slunce travou mizí,
nad hlavou bzuk hmyzu roste a zas hasnehasne, mdlí a ztichá,
skalní vrabec krouží vzduchem, tráva v bahně louky vzdychá.
Ostřejší jsou světla, stíny zmizely, i drobné stopy
v luční stezce křivolaké ve své zlato slunce topí;
v oboře stín srn se kmitnul, v doubí naslouchavě stanul,
z hloubi lesní tichým echem sekyr zvuk jak vítr svanul.
Zas to chvíli naříkalo, povídalo, zaplakalo...
Polední co kolébavka slunce skráň mi ovívalo,
konejšivá tráva chladná plaše hnula svými trsy,
zvlnila se, rozčeřila, jako ve snu dívčí prsy...
Louka jak pláň rozčeřená, v odstín barev ponořená,
měnila se kovem slunce pod úpalem unavená.
Teď jak srna v blescích slunce pod zelenou sosen chvojí
myšlenka má plachá stojí na paloucích duše mojí!
27
NA SAMOTÁCH
NA SAMOTÁCH
Fr. Heritesovi
Bez bázně, potichu, po rosné mezi
dívka se mihla bosá a smavá,
srp se jen kmitl, jak mizela v březí;
– mně zbyla vzpomínka hravá.
Plané kol růže po stráních kvetly,
větvemi sosen slunce se kradlo,
zelené k pasu pjaly se metly,
sluneční zlato v ně padlo.
Kniha z mé ruky na kámen klesla,
had se hnul v kapradi uschlé a žluté –
a vznětů rychlá blyskla mi vesla,
snů plachty letěly vzduté.
Z tváře té snědé, z černých těch očí
vyčet jsem život dívky té celý,
modřínů alej kde v luhy se točí,
samoty v dál kde se bělí.
Tam, kde kol řeky sosny se chvějí,
kosmaté větve se schylují přísně,
vyčet jsem život – jak ten hlas její
echem zněl národní písně.
28
Vyčet jsem na ní budoucí vrásky
shrbené, prosté, sestárlé matky,
která chce syna překvapit z lásky
k němu jdouc v okamžik sladký.
Zaklepe v bázni... Vzpírá se, stydí
sednout si na chvíli po boku paní,
ale když svoje vnoučata vidí,
křížem se dotkne jich skrání.
Hrozí se knih, jež v knihovně chová,
hrozí se synových úmorných prací –
cos mu říc’ chtěla – řekne tři slova –
a pak se domů zas vrací.
Ale než zmizí, dojde kams v chvíli,
v nejzazší jistě stolici chrámu,
modlí se, a jen jakýs blesk bílý
hoří jí na řasách v plamu.
Vidím v ní českou, poctivou matku,
která si k štěstí dochová syna,
jemuž vrah pouta nevnutí v zmatku,
jemuž jest budoucnost jiná.
Jiná a skvělá, jiná a větší,
z knihy jež žití nového vstává,
šlechetná volnost v činu a řeči,
vznešenost práce i práva.
29
Zbloudím sem zas, až všechen pel zmizí
s křídel, jež žitím otru si světem,
sny své pak ze samot o dívce cizí
dochovám nevinným dětem.
30
JARNÍ VEČER
Ves oživne, když večerem se stmívá. –
Skrz bezu chumáče se měsíc dívá;
psi utichli, jen oblak much kdes v stíně
se černá vzduchem, klesá k zemi líně
a mizí kdes... Před domky dívky metou,
smích zvonivý zní veselou jich četou,
a okov blízké studny skřípe časem.
Hned u domků hrá vlna větru klasem.
Je svátek zítra... Z nejasného křiku
je slyšet rozladěnou harmoniku
a nosový smích známých humoristů. –
V to kluků chomáč, v ústech proužky listů
neb trávy napjaté též spustil s vřeskem.
A všecko plane luny modrým leskem.
31
PUSTÝ MLÝN
Sny opojen jdu ve slunečním žáru
na požatém a svadlém suchopáru.
Nať v polích visí pochýlena k zemi.
Blíž černý zástup se slétá němý.
Kdes v topolech, zkad chřástal teskně volá,
mlýn pustý tmí se, s kolem shnilým zpola.
Hned slizem zeleným zříš ovinutou
přes potok lávku a vrb clonu žlutou.
Leč na dně bahno rezovité zbývá
a sítím stružka prodírá se křivá.
Plá v kalu tom a v duze svého hnití,
jak vzpomínka kdys v dávné, lepší žití.
To bystřina tu kdysi hřměla dravá
na kolo shnilé, jež se rozpadává.
32
ČERVNOVÉ NOCI
Zas noci červnové s tichými blesky jdou.
Jsou jasné, zamlklé, s měsíčným polosvitem,
dech trávy požaté zas táhne zahradou
a větřík dřímavý se zlehka vlní žitem.
Spí všecko, všecko spí, je tichá, zmlklá ves,
jen chřástal nad vodami zalká přerývaně.
Víc voní bez a kmín a bouřněj šumí jez
v tom tichu velikém, jež oblévá mi skráně.
Hle, měsíc veliký jak hoří nad splavem...
A kolem do kola co hvězd se zatřpytilo!
Snad kdyby štěstí šlo po dlouhých dobách sem,
by ani za noci v tmách lesů nezbloudilo.
33
PÍSEŇ Z PASEK
Jak plane slunce nad lesy,
bříz bílých šat se v purpur halí,
kos v rose, na níž barvy vzplály,
hruď chladí, časem hvízdne si.
Zjev srny roste v husté mýti,
hloub svého zraku pozdvihá
nad potok, na němž vadne sítí,
s nímž vážka větrem komihá.
Tam velký, šedý, dlouhý mech
po větvích splývá celým lesem,
tam kolébá jen vítr vřesem,
a hluboký je slyšet vzdech!
Snad ještě skalní pstruh se mihne
pod kámen v šumu prudkých vln,
jej oko v hloubi sotva stihne
pod kořenem, jenž trávy pln.
Snad škebli uzřím na písku,
neb obrys raka pod kořeny,
jejž kalí slunce, barvíc pěny
na kreseb zlatou ořízku.
Snad ještě dívky bosá noha
sem zbloudí v žáru poledne,
jíž jahoda sem zvábí mnohá
a líska, pod níž usedne.
34
Teď kmen se kácí v pasekách,
jenž dlouhým echem klesnul zničen,
nad hlavou topor sviští vztýčen,
a západ po něm rozlil nach.
To zvuky jsou a barvy stkané
ze vzdechů, z vášně, z bolestí; –
pod kmenem hnízdo rozmačkané,
prach zvířen, list jen šelestí.
35
PÍSEŇ O PLUHU
Starý pluhu rezavý,
o kameny zvoň, ó zvoň,
těšitel jsi běd a trudů,
tebe práce neznaví.
Zvoň, ó zvoň
o tu českou tvrdou hrudu.
Občanů jsi pilný druh;
aby zkvetla, raníš zem,
řekneš jí, co hladu všudy,
dobrý jsi ty věru pluh!
Raníš zem,
když jde právě jaro tudy.
Veské žínky kolem jdou,
o chlebu hned počnou snít,
uživí-li v zimním čase
dětí chásku veselou.
Počnou snít,
jak len modrý zkvete v kráse.
Slunce zlato za pluhem,
plno písní na poli,
a vzkřek racků již se blíží,
kteří vzlétli nad luhem.
Na poli
tisíc paprsků se kříží.
36
Pluh svou práci dokonal,
nyní spí jak v zakletí;
plody všecky odvezeny
a on se jich nedočkal!
V zakletí
spí tu podél holé stěny!
Připadá mi jako ten,
jenž vrh’ prvou jiskru v lid
věkem pokleslý a mroucí, –
– ale nezřel spasný den,
jenž vrh’ v lid
símě práce nehynoucí!
37
CIT STROMŮ
Zřím staré duby na obzoru
v zlatových parách k výši čnít,
tak přímy jsou a plny vzdoru
a zadumány ve svůj klid,
jich těla mocná, obrovitá
zříš ve vodách,
jak do vln západ stíny vplítá
a slunce nach.
Já věřím, sny že mají stromy,
a cit, když na ně padá sníh,
a vichru bouř-li větve zlomí,
hned slza mízy kane s nich,
že mají smích i pláč i bdění,
mateřský cit,
ze v svatém, klidném přemýšlení
milují lid.
Až zavzní seker cinkot známý
a odveze je volů spřež,
ty smuten půjdeš samotami
a prázdnotou se zachvěješ.
Klas metlic z pahýlů se klátí,
a zbují mech!
Svět málo dbá, že snílek ztratí
stín stromů těch!
38
Však drobným dětem hračky různé
ten obrovitý skytne kmen,
by opil slastí oči luzné
v hrách roztomilých každý den,
on skytne mlýnu ve vsi chudé
dvé nových kol,
v měsíčních nocích slýchat bude
jich šum a bol!
39
ROZSÉVAČ
Když rozsévač kráčí v podletí
by naslouchal hudbě klasů,
on vzpomíná prvých osetí
a pučících stébel v jasu,
jak jarních bouří burácel kdys proud,
on musí také vděčně vzpomenout!
A teď – ö jak se to změnilo,
on stezkou jde prostřed polí,
jak moře by kolem se zpěnilo,
tak šuměly klasy a stvoly,
nad hlavou schýlenou mu zpívaly
šumících klasů těžké přívaly!
A jeho již ani nevidět,
on ztratil se v obilí moři,
jej přerostly klasy o kolik let
a zlato v nich, zdá sese, hoří,
jak jeho stará krev by v stéblech všech
tu zašuměla v tichých úderech!
Ó duše ty, která jdeš dobro sít,
a pravdu a volnost a spásu,
chci, abys též mohla tak práci svou zřít,
jak přerostla tebe – proud časů,
a ještě do příštích zasáhla let
a na tvůj rov z ní padal stín a květ.
40
PODZIMNÍ
Již svadly květy a sežlout’ list
a s kaštanů to sprchávalo právě.
Však obzor se k zemi chýlil čist,
jak milenec k mroucí hlavě.
Ne, na poli nezbyl ani klas
a jeřáb rudý svítil rovnou dálí.
Z kovárny duněl ráz a ráz,
a nad studnou se dívky smály.
Kdes nemocné dítě hrálo si s psem
a slunce v klín štědře mu zlato hází.
Ze zahrad, ze zahrad voněl sem
keř vína, sežlout’, po zdi se plazí.
Náš topol vichry je nachýlen,
list vrhá na dubová vrata.
Hřeb rezavý na stěně opuštěn,
klec dávno v jizbu teplou sňata.
Po listí měkce oráč jel,
když z polí unaven se vracel.
I pták, jenž zpožděn, v krutém mrazu mřel,
vždy měkce pad’, když v hloub se kácel.
41
V PŘEDTUŠE JESENĚ
Již překvapí mne zase, samotáře,
ta mírná zima sychravá,
v čas, kdy vzduch pln je chladné jakés záře,
roj listí s větví sprchává.
Při vzpomínce té smutno, smutno je mi,
že brzy uzřím naposled
vás v lehkém šatě stromů pod větvemi
se bez kloboučku procházet.
Pak bujný vlas vám drobná čapka skryje,
flór zrak, jenž plane řasami.
Ba, dítě, v jeseň vždycky smutno mi je –
s ní vaše krása zašla mi!
42
TICHO PASTVIN
Jsou tiché pastviny z večera ku podzimi,
z par sosny kývají větvemi prořídlými,
z trav žlutých, vymetlých zří ocún zádumčivý
a šípků opadlých řad zakrslý a křivý.
Pýchavky hnědavé pukají pod stád kroky,
jež líně domů jdou se zpocenými boky.
Kouř z nozder do vzduchu se valí polí šerem,
kam bílý luny srp se dívá před večerem.
Vše lehce vlní se, kaluže zamrzají,
led jemný potáhnul močály v ztichlém kraji,
jak hřbitov obrovský pahorky na obzoru
se v dumách zdvihají za rámem bílých dvorů.
Je ticho... Dýmavé zříš páry jen, zříš stíny,
jen žluté kaluže v rozlehlém svahu hlíny;
však náhle jako z mlh a blízkých horských tesů
jak výstřel jakýsi by zahouk’ z hlubin lesů.
Tak někdy za ticha též často stává se mi,
jak výstřel v duši mé by vzbouřil klid můj němý,
že cos tam umíráumírá, já vždycky pozoruji
v bludišti myšlének, v tmách prohlubní a slují.
43
LES
Po trávě svadlé jdu, po listí spadaném,
mha všude kouří se a slunce mdlé v tmy pílí.
Jdu v luzích pěšinou; močálů shnilým dnem
zdupaná třeslice do svadlých trav se chýlí.
Les v modré dýmá mze; je skorem nezměněn,
jen duby žluty jsou a břízy opadaly;
tak světák vyžilý zimničně čeká sen,
a usnout nemůže, neb hlava, ta jej pálí.
Po hrách a hostinách, po zpěvu, přípitcích,
když šperky prohrány a květy kdy již prahnou;
sám v herně zůstává ležeti v koutě tich,
vínem rozlitým podzimní vůně táhnou.
44
BEZ NÍ
Park opadaný, žlutý byl,
hrál ve větvích si větru kvil,
a starý fontán dumavý
dubových listí příval kryl.
Tlum dubu vysoký a stár
se halil do říjnových par,
jich větvemi dech záplavy,
západu chladný klesal žár.
Ó jaký země vlhký chlad
a jaký stín se řítil z lad
a jaké prázdno kam jsi zřel,
skráň počalo ti ovívat!
Bez motýlů a chvění much
se prázdný, čistý modral vzduch,
jen zástup vran se zved’ a tměl,
nad zemí táhna polokruh.
A ve fontán, jenž vyschl již,
svou červeň západ pouštěl níž,
ve zbylou vodu na dně kles’
skrz rezavou a puklou mříž.
A ona nešla, nešla... Ztich’
ve větvích stromů její smích,
45
a její velký plavý pes
sem nevlít’ prudkých ve skocích.
Již vím... Teď v sedm hodin as
promenad v městě bude čas,
a po chodnících hlavních tříd
teď půjde v světel žlutý jas.
Zpod závoje se bude smát,
až zoubků bílý blyskne řad,
až cigánské ty oči tmít
se budou, mhouřit, vysmívat,
eh koketa! snad půjde již
se známým pánem, k němu blíž
se nakloní s tím úsměvem,
jenž dráždí mne tak přespříliš,
co její pes po chodnících
se bude vléci smuten, tich
ve stopách jejích, v zraku svém
stesk po venkovu, žertech mých.
46
PROCHÁZKOU
Z obory, listí kde ztlívá,
měkce by ulehla laň,
řežábů řada v kraj splývá
přes dlouhou mlhavou pláň.
Přes dlouhé, mlhavé pláně
u blízkých žlutavých vod,
na každé alejí straně
spadává jeřábů plod.
S rozpjaté zdá se že šňůry,
jíž zdoben podzimku háv,
padají korále shůry
do svadlých stvolů a trav!
Nechť padá snů mých též příval,
byť jen jak uvadlý list!
Jaké jsem jaro kdys míval,
ze spadlých snů dnes chci číst!
47
CESTA V JESENI
Viděl jsem ptáky na stromě viset,
houpat se křídlem v zeleni hájů,
paprsk jen slunce, stín si tam přised’:
to na svou strunu nadšeně hraju.
Vína co latě zpuchřelé nesly,
tolik strun v duši zladilo jitro,
obrazy kraje cizího klesly
tíží v mé kroky, lehkostí v nitro.
Hrály si děti, pole v nach vzplála,
u domu uzřel’s loučit se ptáky,
žlutavý jetel děvčata žala, –
podletí přišlo a jeseň taky.
A teď to plálo poslední krásou,
oči se chvěly, voněly sady,
chřástal si stesknul traviny řasou,
omžené švestky se modraly všady.
Poslední pták mi v obzoru zmizel,
já se s ním loučil, – ač sotva tuší –
Setřel pot rolník, v posled jenž sklízel,
a list, jenž padal, zalét’ v mou duši.
48
PANORAMA
Skly drobnými se díváš: v žlutém svitu
před tebou leží hrany sněžných štítů.
Jsou sosny v popředí a zvolna sněží.
Skrz větve vidíš horské domky v dáli,
na střechách balvany jim tmavé leží,
a kol, kam hlédneš, hory, sníh a skály.
Pak změněn kraj... To tiché nebe klene
se nad hor svahem, ozářenou nivou,
jsou dole trávy rosou zatopené,
a mosty romantické s vodou snivou.
Tu lázně staré s hostmi churavými,
a zeleň kol, ač plno čiší zimy
z pat hor, jež vrcholy až v nebes chmůru
a hroty vápenné zdvihají vzhůru. –
A najednou jak v hnědých barev lesku
ti obraz přijde vsí a spousty dříví
s náladou léta; kdes jen člověk v stesku
ze škvárů tmavých zdá se zpívat snivý.
A pak cíp jezírka a loďka hnědá,
pár figurek, dost moderních, sklon břehů;
pár mladých dam si slehlou trávu sedá
po lázni dýchat stinných olší něhu.
A jako ve snu neznámé jdou kraje,
ó melancholické, a mně tak divné! –
A volnost chorobná v mém srdci živne,
mně hudbou dojmů v celé duši hraje –
a zapomenutí se náhle řítí,
přes zlobu dnů a vězněné mé žití.
49
MĚSTSKÉ SILUETY
[51]
Z NÁVŠTĚVY DOMOVA
Já sestoupil s vlaku. Vzduch černavých tříd
vstříc dolét mi puchem a vřavou.
Můj slunný pojednou rozptýlen klid,
a tesknota projela hlavou.
Teď cítím, že sám jsem a odloučen zas,
že sednu dnes ku knize známé
a vyhlídkou na střechy zkrátím si čas,
vše bude jak před tím, to samé.
Pár přátel, pár nepřátel, hromádka knih,
ty krvavě spředené plány,
pak proklatá rozkoš, jak péro jsem zdvih’,
i zoufalých nezdarů rány.
A touže jdu ulicí; míjely
v ní vozy i průvody v zmatku,
v to arie Verdiho pištěly
kdes na vlašském kolovrátku.
Vše do zadu uběhlo, lesy, stín, nach,
vsi, potoky, šumící tráva.
Jen slunce šlo se mnou až do ulic těch,
a teskně tu zapadává.
[53]
VĚJÍŘ
Vzbouzelo se město spící
v únorovém, fádním ránu;
zřel jsem vějíř na ulici
v sněhu ležet před sebou.
Zde šly masky z karnevalu
ve smíchu a dovádění,
valčíkový rhytmus bálu
zněl tou cháskou veselou.
Které dámě vějíř z peří
při polibcích padl dolů?
Nevím, zda jim dosud věří,
teď, v tom ránu šedivém.
Probouzí se asi zdlouha,
v svadlých víčkách unavení,
rety ještě chvěje touha
v exaltaci nad tím snem?
A ten vějíř vůní dýchal,
jak tu ležel ztracen v sněhu,
drobný deštík na něj šplíchal,
ranní vítr ostře táh’.
Zbytek masopustní vřavy,
tento zbytek karnevalu,
54
konec zábavy a slávy
studil, když jsem po něm sáh’.
Zdvihl jsem jej mechanicky.
Neb v tom probuzení města
napřed bída chodí vždycky
po ztemnělých ulicích.
Tlupa žen a chorých stařen,
dělníků a šiček, dětí,
kterých život úpí zmařen
v továrnách a při strojích.
Oni by si vzpomenuli,
jak ten holý život bolí,
z prsou by se pozdvihnuly
hořké sny a trpký cit.
Není toho věru třeba,
nad pochybnou chvilkou štěstí,
v otroctví když zve nás chleba,
přemýšlet, se zastavit!
55
DÁMA S PSÍKEM
Toť jejich radost... V paletu,
v parádním, starém paletu,
s košíčkem na ruce vrbovým
jde tichem stromů hrobovým,
psík za ní, křivé nohy své
do půdy staví bortivé
a u cest kolovrátků jek
kňučí a rve si obojek.
A dál jde stezka... Travinou
se vine plochou rovinou.
Kmitne se, ruchem zděšena,
u nohou rosička zelená.
A kolem kytek lesklá žluť
nad bahnitou se chýlí rmuť,
i její stín tam padá mdlý,
zachvívá se a zrcadlí.
Pak domů, domů kráčí zas,
trub vojenských co víří hlas
a po ulicích zpožděnou
se tluče tichou ozvěnou.
56
SOBĚ
Den jasný, bez mráčku, v paprscích
kruh města leží v poledne lesku,
hřmí tramway, školáků vzkřik a smích,
shon duní ulicí v ruchu a třesku.
A přídy chrámů jsou zlacené
přílivem slunce, vlídně se nesou
nad město v slunci ztracené,
v změť blesků, jež se tajemně třesou.
Vzduch září studený, prohřátý,
ti vniká k čelu, k srdci a hrudi,
je země zmíráním provátý
a vůní, která tvé vzpomínky budí. –
Nač starat se dnes o cizí žal,
o lidí nářky, vražednou bídu,
o poplach bojů, o zbraní třesk,
jež starou Evropu vybouří z klidu?
Nač vzteky kousat se do rtů dnes
nad neúspěchy rodné své země,
a marně o srdci zpuchřelý rez
svou sloku nechat bušiti temně?
Teď myslit na sebe nastal čas,
ve vůni, která vzpomínky budí,
57
a klidný poslechnout vnitřní hlas,
jenž šíří se a táhne nám hrudí,
o lásce divoké, o mladých snech,
o druzích nevěrných, nevolném žití,
o letech kvapících, o lepších dnech,
jež nebyly a mohly kdys býti.
58
JARNÍ HALUCINACE
Jsem v parku... Hudba víří,
a růží dech se šíří;
v přívalu pánů, dam,
rád promenady mám.
Níž město beze hnutí
spí v měkkých tonech žluti,
a zeleň odevšad
svůj vrhá stín a chlad.
Hle, lehký list se třese
se snětí v tichém plese,
a motýl modravý
se snáší do trávy.
Ta stromů zeleň svěží
a šedý basin v mřeží,
trysk vod, jenž bije v sluch,
vše v jasný vtkáno vzduch.
Jdeš sám... Cos šlehne hrudí,
dny ztracené se budí,
na známých krajů řad
si počneš vzpomínat.
A jak by láska stará
se rozpomněla z jara,
59
prst lehký klepe v ráz
na rámě naše zas.
Však to se nám jen zdálo...
Co zbylo? Málo, málo.
To vzpomínky mdlý dech
vál kolem na křídlech.
60
SETKÁNÍ
Na nábřeží sešli jsme se,
to večerem srpnovým,
kdy světlo lamp matně se třese
povadlým stromovím.
Tam s Vítské již kathedrály
se stíny níž skláněly,
v tmě parníky v řece stály,
sloup jisker házely.
A my jsme zas po dlouhých rocích
se sešli, ó jaký div!
Zas krásná a štíhlá tak v bocích
se zdála mi jako dřív!
Jí tepny se nezachvěly
na skráních jak v dávný čas,
i ruce vstříc lhostejně spěly,
i altový nechvěl se hlas.
Spíš hleděla jako matka
s tou láskou, v níž úsměv i žal, –
zda možno to, ústa ta sladká,
že kdys jsem tak miloval?
A vlasy ty popelavé,
jež do čela šlehaly,
61
ty ruce tak silné a zdravé,
že spát mi kdys nedaly?
Teď šli jsme tak zdvořile, klidně
kol rány zcelené,
jak staří jdou přátelé vlídně,
když bouř se již přežene.
Čas pláčů a proseb a hněvů
a vášnivých záchvatů,
ten přešel již bez úsměvu, –
– teď nebyl čas k návratu!
My v dávné jsme zřeli teď časy
a mluvili o touhách zlých,
jak vojáci šedovlasí
o bitvách ztracených.
62
TVŮJ ARA PAPOUŠEK...
Tvůj Ara papoušek, pták zdobivý a tlustý,
když jsme jej v zahradu a na žár slunce dali,
byl příliš lhostejný, stín stromů, keřů šusty
jen v spánek poklidný jej tiše zkolébaly.
On má se dobře tak a zvykl si juž tady,
a nic ho neruší, má vody dost i jídla.
Vzkřek jeho protivný mne provází už všady,
on lhostejně by nes’, bys vzal mu obě křídla.
Tak v kruhu houpá se ten kejklíř ulízaný,
šat služky baví jej, že lesklý je a rudý,
jak sarkast dívá se, jenž udává vtip planý,
a celkem k smíchu je a dobrý v chvíli nudy.
Jak starý diplomat, jenž v parlamentě sedí,
a vlast ho nevzruší, ni rodných bratří cíle,
krom starých frází svých jenž ničeho již nedí,
a střídá každý den své nákrčníky bílé.
Jak herec přitloustlý mi také připadává,
jenž tukem zarostlý se dívá očkem čilým
na něžnou baletku, o které se mu zdává,
s tím tancem sylfidy, s tím tancem roztomilým.
63
A když pak smutný je, král ve vyhnanství je to,
svá očka protáhne vždy mázdrou beznaděje,
ministru zrádcovi v svém duchu spílá: sketo!
a s křikem zhrdavým se všemu kolem směje.
64
TAK VPROSTŘED PŘÁTEL VESELÝCH...
Tak vprostřed přátel veselých
a v kypícího mládí jaru,
posypán květy vtipů zlých,
v bizarních řečí divém žáru,
když o hercích a baletech
a o ženách řeč proudí slizká,
já na ni myslím ve svých snech
a mne se k smrti po ní stýská.
Po ní, jež ještě s důvěrou
obvyklé kříže za mne dělá,
po městě tom, kde výš se pnou
podloubí nízká, zšedivělá.
Kde holubi se slétnou vspěch,
kde ovocnářka dříme v stínu,
jež tajemství zná rodin všech,
jich přednosti, jich zášť a vinu.
Kde na kostelní terase
van větru vzdouvá spadlé listí
a starý žebrák belhá se
k mši, jež se bude k osmé čísti.
Co varhan souhra dozněla,
poslední stará honorace
65
štíhlými dveřmi kostela
se v světle svíček mihne krátce.
Jak pěkné by to mohlo být,
zde v pohodlném, prostém šatě
jak tato honorace žít,
vše vidět ve slunci a zlatě.
A v politickém horlení
a v místních klepech žít jak druzí,
prohlížet denně osení,
a v hostinci svou skončit chůzi!
Jen s tebou, Pavlo, prožít čas
a z bláznovství se probouzeti,
ohlušit svojich přání hlas,
jen hospodařit na své děti,
snah zapomenout zžíravých,
tělnatět v bezdůvodné pýše.
Tak v prostřed přátel, vtipů zlých,
má bolest stará vstává tiše.
66
REMINISCENCE
Ó ty mi odpustíš, viď, Mimi drahá,
když oslovím tě dávným, děckým jménem,
to jméno sladké zas mi v duši sahá,
hned teplo je v mém srdci rozechvěném.
Hned vzpomínám na město svého mládí.
na korso, park, na staré vodojemy
a květem obalená stromořadí,
na hřbitov zastíněný cypřišemi.
Zní buben vojska denně ulic tichem,
potulný herec mihne se tam časem
a krásky bujné se zvonivým smíchem,
jdou gymnasisté s rozcuchaným vlasem.
Ó Mimi drahá, sne mé děcké touhy,
mé fantasie podivné a smělé,
ten čas, ten byl mi k nepřečkání dlouhý,
a týdny přešly jako roky celé!
A ve vlaku teď sešli jsme se maní;
jsi nevěstou, ó rci, kam jedeš, dítě?
A zda jsi plakala při vzpomínání,
a zda jsi často vzpomínala skrytě?
Tvé velké oko hustou řasou blýská,
a tvoje pleť je hebká, sametová;
67
zda víš, jak se mi po tvém smíchu stýská,
a každou chvílí touha roste nová?
A nevíš, jak mé srdce plníš jarem,
viď, odpusť mi a usměj se zas jemně,
mně bude tak, jak žil bych v městě starém,
a první láska zabouřila ve mně.
68
ZA BZUKU MOUCHY
Do mého pokoje, kam zásvit mdlý a chorý
na malbu, záclony a v kouty všecky padá,
na tiché obrazy, kde pole zřít a dvory
a města neznámá, kam noc se s lunou vkrádá,
mi moucha vletěla – bzuk její probudil
mne z trapných otázek a sžíravého snění,
mně znělo to jak tichý, rozjitřený kvil
po tom, co dávno již a dávno, dávno není.
Tón vysoký to byl, zněl jako v bouři bývá,
venkov mi připomněl, ty zlaté, těžké klasy,
trav snivé dýchnutí a šero, které splývá
nad letní krajinou, jíkavé kání hlasy,
venkovské světnice, kde plno bzučí much,
splav mlýna v lískoví, blíž pšenici již hnědou,
a cesty s modříny a podél plno struh,
kde vozy s dobytkem se obráží, jak jedou.
I ji jsem jasně zřel, jíž travou, zatopenou
vodami po dešti, pozdvihat zhnědlé pěsti
až k očím před sluncem, jak zmatena je změnou,
že mladou matkou již a že zřím její štěstí.
Tak jasně jsem ji zřel... Jak bych s ní rozmlouval,
důvěrné, veliké své oči cudně chýlí.
A proč mne nechce znát, jak bych jí domlouval, –
tak divně bylo mi a sladko zas v té chvíli.
69
OSAMĚLÝ DŮM
Na sadě plno pryskyřníků
plá podle starých jara zvyků,
a studny staré roubení
své vydrolené zdivo skrývá
za bodláčím, jež sem tam kývá
a vráží v sebe v rozchvění.
Dům osamělý, objat stromy,
nach západu se v oknech lomí
a všechno kvete dokola,
houpačka stará v stromech visí,
zříš plotem její stinné rysy
zakryté květy dopola.
Před plotem angrešt schýlen dolů
nad trav a metlic tisíc stvolů
mi rosu střásá v zvlhlý šat,
je před večerem, stezky rudnou,
pták slítne v hnízdo křivkou bludnou,
a tichne vše, je čas jít’ spat.
A kde se vzala, nevím ani,
z tmy stromů vyšla z nenadání
a stezkami se vracela,
šla dívka volně v přemýšlení
tou stezkou, kde již ruchu není,
a v myšlenky se ztrácela.
70
Já vím, že ručky drobné měla,
vlas ebenový kolem čela,
a modrý zrak a bledou líc,
a černý šat jí s boků splýval –
já dlouho jsem se ještě díval,
když v dům již dávno zašla sníc.
Pak pluhy cestou slyšíš zníti,
a řetězy kdes rachotiti
a volů bukot kovový;
vše v osamělý dům se vrací
z rozlehlých polí po své práci
a všude klid je hrobový.
A naposled již skřípla vrata.
Já cítil, jak je duše jata,
kdy v domě, jenž plá osvětlen,
v tom velkém tichu na vše strany
zjev pracujících zmizel štvaný,
i dívka, ztracený můj sen.
Tak konec můj až přijde stmělý,
v mou duši jak v dům osamělý,
by cos mne v posled mohlo hřát,
tak shromáždí se do mých skrání
ku odpočinku sny a zdání,
v to ticho hrobu, kde mám spát!
71
NA KONCI MĚSTA
Sem domy sahají do polí zrosených.
Luk velké rozlohy tu žloutnou pod olšemi.
Zde bosé dívenky se časem ozve smích,
hned v luzích zazvoní, hned mizí echem zděmi.
To vše; jen cvrčka hlas unylý, ospalý,
jak v země hlubinách by kdesi vstával zticha,
neb vonným večerem z křů střemchy povzdálí
zpěv skrytých slavíků modravým vzduchem vzdychá.
A dál v kruh obrovský se město šíří mhou,
klid velký, hrobový nad tisíci střech leží,
tam věže klášterů a chrámy černé jsou,
tam kouřem blýská se sta arkýřů a věží.
Tam všecko zůstalo, vše, výkřik, smích i žal,
vše vzadu zůstalo, ruch obrovský a vření, –
však zde je tichounko, van z dlouhých trav jak vstal,
a slavík do oken jak zpívá v polosnění.
72
VEČERNÍ JÍZDA
V daleku jež šumí dole,
světla po vlnách se vlekou;
vyjeli jsme tmavou řekou
na houpavé, černé yole.
Mosty planou ozářeny
řadou světel žlutosinou,
vlny plynou, plynou, plynou,
slyšet jejich tiché steny.
Město v tmavých barvách leží,
v podzimní se tony halí;
jenom kdesi blýská v dáli,
a vlak projel mostu mřeží.
Mlhy houstnou a tma splývá,
město tmí se stále více,
až jen světel blýskavice
z černých stínů vposled kývá.
Beztvárný kdes parník hází
jiskry žluté vpřed jak pádí,
hle, již projel světlou zádí
podél břehů černých hrází.
73
Jenom kůly v středu řeky
vrhají své černé stíny
dlouhým pruhem do hladiny;
vzduch je teplý, vonný, měkký.
Vzduch byl teplý, promlžený,
až mne svedl k přemýšlení
o mé lásce podjesenní,
o zjevu té krásné ženy.
Záhadná tak byla vskutku
jak ta noc, jež v mlhách stála, –
a když se mi usmívala,
dřímalo v tom tolik smutku.
A když se mi rozplakala,
bylo to jak vln těch lkání,
nervosní a plaché štkání,
a v těch očích noc jí spala.
Mně vždy počla srdce rváti,
jako v dlouhém basů víru
skladbu slech’ bych na klavíru
přesmutnou a vzdušnou hráti.
Ač už dávno v těžkém snění
spí a spí kdes v tvrdé zemi,
vyrůstá teď, zdálo se mi,
z nálady té podjesenní.
74
Spí a spí tam kdesi dole,
věčné stíny kde se vlekou. –
– Vyjeli jsme tmavou řekou
na houpavé, černé yole. –
75
ZPOZDILÉ LÁSKY
Zpozdilé lásky z mladých let,
vy jste jak vrby pokácené,
když z kořenů, jež zašly, hned
sta nových žene!
V samotách, když jen hučí vlak,
když jedem k neznámému městu,
čas oživují dlouhý tak
a dlouhou cestu.
Zas do těch muk se vžiji tich,
zas vidím obrys rukou malý,
jež zulíbány od jiných
mé srdce draly.
A všecky, ta, jež měla hlas
jak violy tón vibrující,
i ta, jíž tměl se nocí vlas
nad sněhem lící, –
i ta, s tou tváří dětinnou,
s níž útrpnost jsem vždycky míval,
a v lásku její blouznivou
přec jed vždy vlíval,
i ta, s tím smíchem nuceným,
s nervosní, jemnou pletí v skráni,
76
s obočím v zlatě tlumeným,
jdou z nenadání. –
V ten čas, kdy zrak můj ospalý
se v pláně upře podjesenní,
když duše v sny se zahalí
o tom, co není,
vše dozadu mi uplývá,
vše tmavší dozadu se ztrácí,
vesnice, města šedivá,
les, lidé, ptáci,
rys hřbitova, kde v křížů řad
nach západu se schvívá tiše,
cest po křivkách, kam odevšad
noc stíny píše, –
tu zdá se mi, v těch kolejích
mé lásky a mé srdce leží; –
a když jsem přejel, sníh, jen sníh
že na vše sněží!
77
NA STARÉ ŘÍMSE
Toť cesta, po níž ptactvo chodí
a slunce paprsky své vodí. –
Zdá se, ta prouha načernalá
že v samých růžích ráno vstala. –
Zde jako s černou kápí mniši
se ku zdi tisknou vrabci tiši. –
By dívali se v kaštan zkvetlý,
kam všecky krásy léta slétly.
Kde po dešti to snivě voní
a na listech se paprsk honí.
78
MELANCHOLICKÉ SLOKY
Když večer je, vždy v městských trotoirech
moderní život vlnou zvíří vzduch,
v lamp modravých a nepokojných žárech
se zdvihá parfum, hovor nudný, ruch.
Jak bublina, jež zazáří a zmizí
ve zlatě, pižmu, krajkách, kažmírech,
svět otvírá se tobě náhle cizí,
jak lživého snu fantastický dech.
Zde hejsek hýří a tam hřeší žena
a poslední květ mládí utracen.
A pod tou vrstvou, jež nic neznamenáneznamená,
ty teprv jdeš, tvá práce a tvůj sen.
Ty teprv jdeš, ó dělníku v své práci,
ty, mysliteli, v boji o svůj chléb,
osudu vydán, umřít resignací
a sám si rozbít o mříž Bídy leb.
Jen někdy jak pták věčně přikovaný
nad vřavu prázdnou prudce vyletíš,
víc rozedrat své nezhojené rány,
a bolestí svou vlastní umřít spíš.
79
PROHRA
Nad přednášky a knihy schýlený bez ustání
přemýšlel churav, bled,
hlad, zima jizbou vála a cosi jak sen skrání
z předešlých ještě let.
To byla jizba tmavá a zastrčená kdesi,
stroj šicí vedle zněl,
a hovor šiček šuměl vzdálenou hlasů směsí,
ruch předměstský sem vřel.
Dny píle, bojů, klamů se náhle vystřídaly;
on knihu zavřel již.
Teď mohl vkročit v život, kde rozkoše se smály,
byl štěstí, lásce blíž.
Však řek’ si v zamyšlení a s trpnou resignací,
ne, ještě není čas,
dřív kousek chleba najít já musím za svou práci,
a čekal, čekal zas.
Přec za ty slzy matky, za otcův mozol tvrdý
po tolik dlouhých let
a za vítězství duše on bezpečný a hrdý
vyjíti musí v svět!
Toť ničemná mzda, bídná, již musil v posled vzíti,
a bral ji, zdá se, rád.
80
Však pozděj, řeklo se mu, že teprv bude žíti,
jak chce to zvyk a řád.
A žil. A brzy viděl své prvé vlasy bílé.
Jak soustrastně se smál!
To dělník měl se lépe, on v plné, bujné síle
svou ženu objímal.
Kam poděla se dávno z let mladých láska snivá,
jež nedala mu spát?
Neslyší parky šumět a v nich jak kdy se schvívá
květnový, vonný chlad. –
Teď starostliv a vrásčit se lásky skorem bojí,
a vzpomíná-li žen,
na ošetřovatelku, – ne na milenku svoji
pomýšlí roztrpčen.
81
STARCI
Zamlklí starci mám vás rád,
když jdete v slunných dnech
na podzim přes vyprahlý sad,
tonouce v hovorech.
Vysoké habry nad vámi
a v brázdách plno vran,
svit vlažný blýská travami,
luh do rosy je vtkán.
Sarkasmu vráska svírá ret
a hluboce vpad’ zrak,
vás urazil již stokrát svět,
zvykli jste tomu tak!
Snad proto jdete v svadlý sad,
v prořídlý jdete háj,
že učíte se umírat
tak klidně jak ten kraj?
82
AKROBATKA
By strach měl citlivůstkář,
na provaz vylétni rázem,
zastři, jak prohneš se plazem,
strnulou tvář.
Od jedné ke druhé tyči
stoupej, když úžasem vztyčí
tisíc se hlav!
Jaký to bezvadný krok!
Ňader tvých vlna se vzdýmá
a vzduch kol utich’ a dřímá.
Jdeš, ruce v bok.
Líčidlo v podlouhlé líci,
bouquet plá ve vlasech čnící
z růží a trav.
Každý sklon její a kyn,
šatečky gázové rudé
v zatmělé pozadí všude
vrhaly stín.
A clown vždy s lehkostí stejnou
obruč jí podával v chvějnou
přivřenou pěst!
83
Pomalu, chytře jak plaz,
všichni tak na tenkém laně
závaží po každé straně
měříme sráz.
Na večer, v noci i ráno
napjaté osudu lano
pod námi jest!
S tíží svých žalů a ran,
s líčidlem úsměvů v tváři,
jdem, až nás jeden krok zmaří
a praskot lan.
84
V HERNĚ
Zříš mouchy všude, strop je jimi černý,
v špinavé rouleaux křídly bijí s bzukem;
tu billiard je a malá kredenc herny
a sklepnice, jež přechází tu s hlukem.
U stolu muži dva jsou rozedraní
a jeden v herně svléknut do košile,
kotníky na stůl bije a hned dlaní,
a po hře spěchem karty sbírá zbylé. –
Bank? Taškáři! A zas to začne znova.
Bratříčku, poslyš! ještě sklenku jednu!
Pak v náruživá propuká to slova
a mnohá číška dopije se ke dnu.
Jen v koutě kytarista přichoulený
v špinavé struny bije v polosnění,
takt rozbijí se o ty těsné stěny
jak v epileptickém by padal chvění. –
A mladá žena pijáka a hráče
s dítětem u prsou si sedla blíže; –
zvuk kytary malého uspal spáče
a kočka strakatá mu ručky líže. –
85
POPELKA
Co družkám ubíhal čas v tance víru,
při knize prosnila a při klavíru. –
Ji dosud vidím, střevíčky ty malé
a úsměv tichý, vábný neskonale.
Krok její tichý, plachý, osamělý
se tiše nes’ vždy vůní úzké cely.
Já myslil vždy, ta tichou lásku nosí
v svém srdci zlatém, plném chladné rosy.
V snech ztracena a často beze slova,
ta dravou, divou lásku v srdci chová.
Tu lásku, která jak trs ostružiny
na hrobě roste, kde jen houstnou stíny,
kde slavík pláče nad rozpadlým rovem
s tím křížem zpuchřelým, s vybledlým slovem,
tu lásku, jež tak záhy dobouřila.
A ona dál jen trpěla a snila. –
86
A pohádkou že není naše žití,
kdos pro Popelku zapomněl si jíti,
a když ten čas se k nepřečkání chýlil,
ji anděl unes’, jenž k ní láskou šílil.
87
BALADY DUŠE
[89]
MUŠLE
Kdys mušli starou, valně oprýskanou
jsem vídal v skříni ležet, samý prach;
pruh bílý proplétal skvrn skvoucí nach,
a každým ostnem zářila i hranou.
K ní ucho dáš... Hned šeptem tajným vanou
z ní tiché šumy, jako náhlý strach,
neb jak by srdce měla v útrobách,
a krev tam hřměla vášní nespoutanou!
Já vždy jsem rád, když jako přeludem
to Nic, jímž ona stará mušle hučí,
mi cosi šeptá důvěřivým rtem.
A často, často v srdci divno je mi,
že z mrtvé mušle hovor v sluch můj zvučí,
to často celý svět je ke mně němý! –
91
HERBÁŘ
V herbáři starém květy a stvoly,
šustí to temně a listy se drolí.
Duše těch květů, byla-li kdysi,
barev tu bledých nechala rysy.
Nevíš, kde motýl šťávu ssál sladkou,
ve kterém květu brouk smrť nalez’ krátkou.
Nevíš, zda dívčí, tenký prst bílý
trhal je v lásky opojné chvíli.
Nebo snad v štíhlé, nádherné váze
ve vůni svojí umřely blaze?
Proč to jen dojme, vždyť je to všední,
hynou a rostou nové den ke dni.
Proč jen to dojme, – v herbáři světů
víc je těch lidských zmařených květů. –
92
NEŽ ROZŽHNU
Než rozžhnu, – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. – Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.
Já cítím, vánoce se přibližují. –
93
KVĚT NARCISU
Oh nocí, nocí, když ty sníš,
mně z vásy narcis voní blíž.
Nad všecky květy mám jej rád,
když vonět počne ze zahrad.
Mně zdá se, jak by v jeho sníh
byl vtělen úhel skrání tvých,
a s jeho vůní jak tvůj dech
by vál sem hebkých na křídlech.
Oh nocí, nocí, když ty sníš,
mně z vásy narcis voní blíž.
94
PLÁČ HOUSLÍ
Ó viď, že míváš ráda
pláč houslí usedavý?
Smím hráti? A sníh padá
a takto zticha praví:
Zas rok je u veřejí
a všemu konec záhy!
Tu ruce tvé se chvějí
a zrak tvůj tak je vlahý.
A když sníh tiše praví:
kde láska, zkvetlá z jara?
pláč houslí usedavý
zní jako touha stará.
Zní jako listí šusty
pláč houslí usedavý,
a zní, jak jeho ústy
by mluvil ton ten žhavý.
95
BALADA
Pod hlavou podušku z atlasu
spočívá přísně a němě,
květy má vpleteny do vlasu,
víčka jsou přimknuta jemně.
Paprsky oknem se prodraly
na čisté čelo a skráně,
oči jak černá noc zaplály,
a zas se přivřely maně.
Celou noc leží tak, celý den
v opojném, zimničném chvění,
bílý prst v listy je zabořen,
odkud již potěchy není.
Výkřiky divné a zmatené
z dopisů k uchu jí vanou,
a v srdce bolestí schvácené
výčitky horoucí kanou!
Z dopisů vůně jde horských cest,
kudy vždy chodili spolu,
hučení lesů a vadnoucí klest
šumí v křik jejího bolu.
Šílený valčíku takt a vír,
obrazů zmatená vřava;
96
– ó, jak se v podušek jemný pýr
zarývá krásná ta hlava!
Nehnut jak sfinga blíž used’ pes,
netuší drama to celé, –
v rakvi že ponesou ještě dnes,
jenž ji tak líbával vřele!
97
SVĚTLÁ NOC
Hvězdnatý obzor – vše v noc mizí pouhou,
zpěv ptáků stich’ i cvrčků tenký hlas.
Dva blouzniví si sedli v letní čas
pod růží keř noc celou prosnít’ dlouhou.
Nejasnou, sladkou chvěli se tu touhou;
pln polibků vláh’ její bujný vlas,
jak jantar žlutý byl, jak zlatý klas,
a lichotně jej šlehal zlatou prouhou.
Jak čínský kejklíř, vějířem jenž mává,
by motýle dva dohromady sved’,
v snů ether Láska unesla je smavá.
A jak noc po špičkách jde, zmlkající,
motýli, v divý jen se dejte let,
a vy se líbejte, vy milující!
98
BUDOUCNOST
My budem stále v starých bojích žít
a tytéž žaly do dna pít.
My půjdem žitím v starých kolejích
a s námi Práce, Smrt a Hřích.
To stejné bude... Převalí se čas,
leč žebrák v hadrech bude zas.
Týž pot a krev se bude v proudech lít
pro cizí jmění, cizí klid,
o chléb se rvát jak hladovící pes
zas bude člověk jako dnes,
a v chrámech bít svou hříšnou hlavou v zem
vzrušený, v slzách, něm.
Zas v hřmení strojů, lisů, v písmu kněh
to nenajde, co chtíval v snech.
Zas láska k ženě a sny o štěstí
mu zoufalé přinesou bolesti.
Snad králů nebude? Na místě jich
se nové moci purpur zdvih’!
99
Snad smrti nebude? Pak v poušti skal
zas by ji člověk vyhledal,
neb svobodného klidu roste květ
za hroby až, v nezměrnu let.
100
HUDBA NÁLADY
Sedíme v coupè zahaleni,
(vzduch mrazivý a vonný jest),
již mizet zdá se záchvěv denní
a nebem kmitlo na sta hvězd.
Prořídlé stromy podél trati,
sbor jedlí, řada doubravin
se na skle počly kolébati,
jich černý, přelétavý stín.
Já jenom zřím, jak světla kanou
na hlavu tvou, na tmavý vlas,
co oči tvoje nepřestanou
do noci hledět zas a zas,
tak černé, záhadné a snivé
a trochu jízdou znavené,
slov, polibků a vášně chtivé,
tak oddané, tak plamenné!
Já jenom zřím tvých ramen tvary
z krajkoví bílých shawlů plát,
náramek dobré práce starý
a duhovitých perel řad,
a tebe, duše, drahá duše,
ty královno má podzimní,
101
jež posloucháš ve sladké tuše
mé hloupé snění intimní,
o podzimu, jenž zaburácí,
jenž v staré parky listí střás’,
o městě, kam se mládež vrací
v ten podzimní a pozdní čas,
o svojich snech a práci svojí,
o hudbě, solech cellových.
(Ó jak se vlnil v nepokoji
tvůj perlivý, hrdličí smích,
jak stoupal, klesal a jak zmíral
mi na prsou prosebný tak,
a divoký jak hruď mi svíral
a měkký hned stich’ jako pták.)
A stromů stín z tmy oknem kýval
nad tebou, snící v loktech mých,
a se rtů dech ti horký splýval
polibky mými znavených!
102
JÁ NA NĚCO SI PRÁVĚ VZPOMÍNAL
Já na něco si právě vzpomínal,
však na co, nevím věru, nevím již,
snad na hudbu, či na tvé oči spíš, –
či na budoucí zimní karneval.
Či na arenu, kde se clown tak smál,
na cestu u řeky, kde dříme tiš, –
na co jsem vzpomínal? Ó jaká tíž!
Na stromy, kde lamp řad se blyskotal!
Či na domov? na vzdálený svůj jih?
Na lesy dlouhé, které zavál sníh,
či sestro na tebe, že stýská se mi právě?
Však vzpomínka, – ta zmizela mi v chvat.
Jak loutka je, již svléknem, by šla spat,
a noc tak padá zticha, kolébavě.
103
STARÁ VIOLA
Tvé zvuky hluboko já v srdci nesu,
ty stará violo, mně nad vše milá, –
tvé tiché vibrace i bouř, v níž síla,
i žal tvé hloubky plný snů i děsu.
Tvé dřevo ze starých je, tmavých lesů,
kde kůra shnilá, plná hmyzu byla,
kde z korun pára lunou plála bílá
při hudbě cvrčků v moři trav a vřesu. –
Tvé dřevo rostlo s červánky a zlatem
a s vůní par a nachem orchidejí
a s tancem víl, s jich tajemnými reji.
A teď, jak smyčec dotkne se tě chvatem,
hned vzpomínky tvých strun, tvé duše křísí,
– že vracíš vše, co vdychovala’s kdysi.
104
ZÁPAD
Sám vyšel jsem si do polí.
Vstříc šuměly mi topoly,
den že byl ve sklonu, v tichém stonu
v něm rozlily se zvuky zvonu,
pár měkkých zmlhajícíchzmlkajících tónů,
letících echem v náhlém skonu
přes keře, stromy, přes stvoly,
hasnoucí hloubkou údolí.
I měsíc bílý jako sníh
se přišel dívat v oblacích,
jak slunce zvolna v bezdnu mizí. –
To jako ženy bílá skráň
by s věčnou touhou zřela naň.
Však poutník zmizel, věčně cizí.
105
PÍSEŇ O NEDĚLI
Když neděle svou záři chýlí
nad mdlá již bedra lidí všech
a novým oddechem je sílí,
ruch kladiv tichne v úderech,
když strojní kola zmlklá stojí
v sváteční klid
a když jest po týdenním boji
klid vydobit:
Že pouta musil člověk nésti,
za plodem pracně sbíral plod,
svou kořist duchem rval i pěstí
ze vzduchu, z útrob země, z vod,
ten svátek tichý, usmívavý
jej smíří zas,
lidskosti svaté obraz pravý,
oddechu čas!
A zase čerpá sílu k žití,
pot setře, jenž mu kryje dlaň,
zas nová naděje mu svítí,
sny plní se zas prázdná skráň!
Dědictví Boha, svátku snivý,
jak mám tě rád,
že září velkou pádíš v nivy,
do chudých chat!
106
Brevíře šusty v koutku tichém,
procházky v zmlklých pěšinách,
kout zahrady, jenž zvoní smíchem
a ozývá se v dívčích hrách
i na lavičkách vedle statků
zjev starých žen,
náladu venkovského svátku
zří zas můj sen!
Mše v kostelích s tím zpěvem táhlým,
a návrat domů veselý,
když slunce sálá polem zprahlým,
tak tichým, zmlklým v neděli,
zřím skřivana, jenž s výše zpívá
na samotách,
a modříny nach slunce splývá
jak zlatý prach.
Ó neděle! Jak drahokamy
ve všednosti všech dnů ctím vás!
Ve vašem tichu myšlenkami,
a plodnou prací zkvetu zas,
neb září jat, jež v květy padá
mi do oken,
tak slunný jako jarní lada
svůj spřádám sen.
107
KRAJINA
Jak miska zelená luh sáhá k strži,
již hor lesnatých tlum dokola svírá.
Ve trávě husté bařina se drží,
kde pramének se po praménku sbírá.
Ve proudu pstruh na mušku číhá zchytra
a rosa plá a tráva voní zjitra.
A jak jde tudy cestou v pole z rána
sbor oráčův a klidné spřeže volů,
na cestě vzlétá poplašená vrána,
by u samoty klesla zvolna dolů,
kde v stupníkách jak proudy krve v žíly
den celý stoupa v křemen buší bílý.
A dál jsou sklárny, z nichž se prouhou vine
kouř do pasek, kde laň se v houšti pase.
Kdes po cestě jdou velké vozy líné,
jich řetězů třesk sem až rozléhá se.
A jak jde v sklárnu dav dělníků němý,
ty mníš: To pouta vlekou šlepějemi.
108
MÁM TEPLO VLAŽNÉ V SRDCI ZAS...
Mám teplo vlažné v srdci zas
jak země po dni, v němž vše vřelo;
snad že jsem hladil ten tvůj vlas
a líbal tvoje horké čelo?
Tak večer bývá na stráních,
kde šípek mdlý se ztápí v prachu,
tak polím bývá v horkých žních
a ovoci, když zraje v nachu.
Tak po dni horkém samotám,
tak vyprahlé zdi hřbitova je,
kde ostružina sem a tam
se kývá a kde v parnu zraje.
To teplo, jež v mé duši jest,
tak vzdušné je, hasnoucí zticha:
tak balvan večer v sklonu cest
ti teplem dne vstříc ještě dýchá. –
A sarkasmu ještěrka mdlá,
jež na slunci se vyhřívala,
teď v stíny duše zapadla,
by nerušeně, tiše spala.
Jak v pasece a vývrati
vše světlem vzplá, když noc jde dlouhá, –
109
též přišel čas, kdy vyzlatí
mou duši soucit, štěstí, touha, –
mám teplo vlažné v srdci zas,
jak země po dni, v němž vše vřelo;
snad že jsem hladil ten tvůj vlas
a líbal tvoje horké čelo?
110
STARÝ STROM
Ten starý strom pod zídkou pobořenou
blíž travné cesty k vodám pochýlen,
nad nímž se mraky střídají a ženou,
sní poslední už jarní sen.
Vždy v zimě jako rokoková hlava
koruna jeho čněla pod sněhem,
však pudr opad’, slunce záře žhavá
jak rozlila se ručejem.
A tráva, květ a motýl, paprsk, ptáci,
pěšina kolem samá vůně, zář,
a jarních vod bouř řečištěm se ztrácí,
jen on spí ještě samotář.
Kořeny jeho jako starců žíly
vystouply v zemi, ty je můžeš zřít,
kdes v močál blízký do země se skryly
v horečce žízeň ukojit.
Kmen obrovský je dutý, shnilý, stmělý,
svit shora v prostor tenkých stěn se vkrad’,
ba dávno umřel strom ten osamělý
a kdyby moh’, on sám by k zemi pad’.
111
Však div! Tam výš, kam zbloudit mohly zraky,
zelený pupen kmit’ se větví stem.
Snad mrtvé jste už někdy zřeli taky
s posledním na rtech úsměvem?
112
MYSLBEKOVA ODDANOST
Když zřel jsem poprv mohutnou tu sochu Oddanosti,
neděle byla zářící a vlídná, snivá zima;
dům umělcův mi připadal jak zavřen veřejnosti,
bezhlasým tichem síní všech se zdálo mi, že dřímá.
Fauteuily prázdny, dáma jen tu jakás prohlížela
loď, jež se nocí tměla, pobřežní motiv známý,
loď plula v světle měsíčním šerými sítinami,
a ve tmě kolébala se, v svět jiný odjížděla.
Mne Oddanost však dojala v té chmurné velikosti,
neb na mne zhlížel upřeně ten mužný stařec šedý,
zahalen v řasný, dlouhý šat s tou tklivou oddaností
a vrásčitý typ tribuna a zdálo se, že bledý,
kostnaté prsty v přísaze, hle, na hruď položeny,
ty klouby přikloněny do nitra ukazují,
a v obličeji ponurém ty vrásky vypravují;
typ nejvyšší to lidskosti zde věru ztělesněný.
Oh, mocný, rázovitý sen umělcův jak mne jímal,
sen věčné pravdy hluboký jak vyvřel v prázdno denní,
on hlasem svého století a lidských tužeb hřímal,
on volal smilování všem a volal vykoupení,
a slabým volal záštitu, a přátelství, kdož strádá,
když nebezpečí žádá, odhodlán v peklo jíti,
a co mu drahé bylo, zpět k žití vychvátiti, –
tak pevná vůle, nezlomná, z těch rysů chmurných padá.
113
Mne velká bolest schvátila, mně bylo všeho líto. –
V titěrnost věku, nestálost a věrolomnost duší,
hle, hrozné pravdy kladivo z nejčistších kovů slito
v nás všecky, děti nestálé a marné, náhle buší;
ta Oddanost je žádost v nás, již nikdo neplníme,
a proto v srdce hříme a proto nás tak chytá,
my cítíme, jak tíží nás ta pravda obrovitá,
jsme lhostejní, jsme bezcitní, my náhle tady zvíme.
My zvíme, taká oddanost že není mezi námi,
sic výše bychom nosili své ponížené hlavy,
dnes bez důvěry žijeme bludnými myšlénkami
a stále jen se těšíme ze stínů staré slávy,
my bez důvěry žijeme a bez oddané dlaně,
jen časem v naše pláně vzkřek surovostí sletí,
my marně bráníme se, jak opuštěné děti, –
– titěrně chvíli vzdorujem a pak – věsíme skráně.
114
AŽ BUDE PO BOJI
Život má záhady, prohlubně, úskalí,
život má rány své, které se nezhojí. –
Přece však někoho soucitem naplní,
až bude po boji, až bude po boji.
Přijdou a všecko zlo našeho života
přátelé opustí v klidu a v pokoji,
umřem-li, zapláčí, oči nám zatlačí,
až bude po boji, až bude po boji.
A co v nás zmařeno nezkvetlo, zdupáno,
oni v nás ocení, v pohnutí postojí,
nad prachem sourodým v lítosti postojí,
až bude po boji, až bude po boji.
Život nás urazí a smrt nás usmíří,
a ten kout pod zemí navždy nás spokojí,
pod zem se propadnou prohlubně, úskalí,
až bude po boji, po boji, po boji.
115
VÍM, ZEMŘE STOLETÍ...
Vím, zemře století jak stařec churavý,
a budou nádherné a velkolepé řeči,
tak s řády na prsou a věnec u hlavy
kmet bude zdáti se snad velebnější, větší.
Však nezemřeme my, jen přešlý právě čas
se k věkům uloží. V nás poroste však dále
to staré století, jak echo bude v nás
se stále ještě rozléhat až k smrti neustále. –
Zdědíme jeho bič a touhu po zisku,
lesk zlata, hodností a víru v úpadku,
a káru umění uvázkou na písku,
dnů nervosu, řev vojny, lněnou oprátku!
116
BÍDA
Bych zhynul již jak poraněný pták
neb kdesi v mlhách polopuklý zvon,
neb tmavý strom, když topor oň se vzpírá,
mne nutí denně bídy kalný zrak,
jenž za mnou jde a předčí lidstva shon
svou velkostí. – On nikdy neumírá.
Ó zoufalství! – Leč v chrámech vysokých
s výčitkou kývá svatý Kristův kříž;
a starý Ugolino: „Blázne!“ vzkřiknul,
„já ztrpěl víc, než smysly pochopíš!“
A od té doby ploužím se tu tich
a ďáblu, bídě, pomalu jsem zvyknul. –
117
PRAZE
V par chumle zahalena měkce spala
v prostoru sněhu zachmuřená Praha,
vlak hvízdnul ostře, z mlh se rýsovala
nádražní světla vstříc.
Zas doma, doma!... Mne to náhle chytí,
má prsa svírá, na mé srdce sáhá,
hlav lidských rozvířené vlnobití
mi opět šlehá v líc.
Ten peron, smutné, posněžené domy,
hřmot povozů a lidí přiliv náhlý
a ve světlech lamp chvějící se stromy,
mne vždycky pozdraví.
Hned venkov jako stín mi bledne v duši,
pruh plání sněžných nedozírný, táhlý,
údolí pustá, lesy, kam vír buší
a vítr hvízdavý.
V dřímotě celé Čechy v samém sněhu,
jež sladce viděl jsem, tak tvrdě spáti,
vsi, potoky a černé stíny břehů,
kde bouřil vlaku třesk,
z mé duše mizí náhle v městském vření,
řad mostů světlý kývá, ve tmě tratí
118
se věží fantomy jak v zamyšlení
pod tíží starých fresk.
A zapomínám všecka místa známá
z let dětských, kolébku, svůj domov prvý,
kde mnohý dětský žert i mužné drama,
kde skončil mnohý klam.
V mé duše hloubi ozývá se Praha,
mne k sobě láká, buší mojí krví,
mne k sobě volá nad vše jiné drahá,
ji pouze ještě mám.
Jak rozvášněn bych tiskl ucho k hrudi
bytosti věrné, s níž má duše cítí,
a poslech’ srdce bít, jež v tichu budí
v nás lásku šílenou,
tak, Praho stará, dějinami hřmící,
já pozoruji moderní tvé žití, –
jsi dosud věrné srdce, hovořící
v zem celou krví svou!
Ba zdá se mi, že srůstám s tebou stále,
jak z jara nepatrná, drobná tráva
ku obrovské a krví vlhké skále,
kam zvykly hromy bít!
A je mi, jak bych čekal v rozechvění,
až z tebe šlehne záře činů žhavá,
119
až země bude celé obrození
po dlouhé žízni pít!
Já musím v tobě zříti vážnou práci
a čin a skutek růsti s poctivostí,
já musím zřít, jak do bláta se kácí
lesk frasí neplodných!
Ba takto musí zhynout, musí mříti,
co hluché hnije v naší společnosti,
kde ještě tolik prázdných cetek svítí,
nás Čechů nehodných!
Po bouři prvých, mohutných svých vzruchů,
ty nezastav se Praho, na své dráze,
přemýšlej vážně, uvažuj, neb k sluchu
ti bije lidu hlas!
Myšlenka jedna burácí jím zdravá,
už zvážnět ve všem, v práci své a v snaze,
ne za bytí, leč za poctivá práva
bojovat nastal čas,
Přes valy své slyš, pouta lidu dosud,
ty staré jeho tísně hlučet zase,
a trpný, slovanský a němý osud,
jenž na tě doráží!
Přemýšlej více, – rozuměj svým lidem,
ne zženštilá, ne panská, v trudném čase
120
buď příklad práce, s reků svatým klidem
stůj stále na stráži.
Ať hlubších, mohutnějších povah rysy
to české žití rostoucí v ty chvíle
ve příštích dětech, jež se zrodí, vzkřísí,
ty musíš bdít a dbát!
Ne zženštilé, ne prodajné a chabé,
cukrové panstvo bez idejí, shnilé,
a bez síly a k dalším bojům slabé,
nám nesmíš vychovat!
A já ti, stará Praho, důvěřuji
jak uchycený stvol na mocné skále,
ať hromy řvou, ať vichry záště dují,
ty budeš stále růst!
Snad uzřím, jednou o tvé černé valy
se rozbíti ty lebky nenadále,
jež plivaly nám v tvář, nás k hrobu štvaly,
nám jazyk rvaly z úst!
121