HUDBA NÁLADY

HUDBA NÁLADY
Sedíme v coupè zahaleni, (vzduch mrazivý a vonný jest), již mizet zdá se záchvěv denní a nebem kmitlo na sta hvězd. Prořídlé stromy podél trati, sbor jedlí, řada doubravin se na skle počly kolébati, jich černý, přelétavý stín. Já jenom zřím, jak světla kanou na hlavu tvou, na tmavý vlas, co oči tvoje nepřestanou do noci hledět zas a zas, tak černé, záhadné a snivé a trochu jízdou znavené, slov, polibků a vášně chtivé, tak oddané, tak plamenné! Já jenom zřím tvých ramen tvary z krajkoví bílých shawlů plát, náramek dobré práce starý a duhovitých perel řad, a tebe, duše, drahá duše, ty královno má podzimní, 101 jež posloucháš ve sladké tuše mé hloupé snění intimní, o podzimu, jenž zaburácí, jenž v staré parky listí střás’, o městě, kam se mládež vrací v ten podzimní a pozdní čas, o svojich snech a práci svojí, o hudbě, solech cellových. (Ó jak se vlnil v nepokoji tvůj perlivý, hrdličí smích, jak stoupal, klesal a jak zmíral mi na prsou prosebný tak, a divoký jak hruď mi svíral a měkký hned stich’ jako pták.) A stromů stín z tmy oknem kýval nad tebou, snící v loktech mých, a se rtů dech ti horký splýval polibky mými znavených! 102