BEZ NÍ

BEZ NÍ
Park opadaný, žlutý byl, hrál ve větvích si větru kvil, a starý fontán dumavý dubových listí příval kryl. Tlum dubu vysoký a stár se halil do říjnových par, jich větvemi dech záplavy, západu chladný klesal žár. Ó jaký země vlhký chlad a jaký stín se řítil z lad a jaké prázdno kam jsi zřel, skráň počalo ti ovívat! Bez motýlů a chvění much se prázdný, čistý modral vzduch, jen zástup vran se zved’ a tměl, nad zemí táhna polokruh. A ve fontán, jenž vyschl již, svou červeň západ pouštěl níž, ve zbylou vodu na dně kles’ skrz rezavou a puklou mříž. A ona nešla, nešla... Ztich’ ve větvích stromů její smích, 45 a její velký plavý pes sem nevlít’ prudkých ve skocích. Již vím... Teď v sedm hodin as promenad v městě bude čas, a po chodnících hlavních tříd teď půjde v světel žlutý jas. Zpod závoje se bude smát, až zoubků bílý blyskne řad, až cigánské ty oči tmít se budou, mhouřit, vysmívat, eh koketa! snad půjde již se známým pánem, k němu blíž se nakloní s tím úsměvem, jenž dráždí mne tak přespříliš, co její pes po chodnících se bude vléci smuten, tich ve stopách jejích, v zraku svém stesk po venkovu, žertech mých. 46