BEZ NÍ
Park opadaný, žlutý byl,
hrál ve větvích si větru kvil,
a starý fontán dumavý
dubových listí příval kryl.
Tlum dubu vysoký a stár
se halil do říjnových par,
jich větvemi dech záplavy,
západu chladný klesal žár.
Ó jaký země vlhký chlad
a jaký stín se řítil z lad
a jaké prázdno kam jsi zřel,
skráň počalo ti ovívat!
Bez motýlů a chvění much
se prázdný, čistý modral vzduch,
jen zástup vran se zved’ a tměl,
nad zemí táhna polokruh.
A ve fontán, jenž vyschl již,
svou červeň západ pouštěl níž,
ve zbylou vodu na dně kles’
skrz rezavou a puklou mříž.
A ona nešla, nešla... Ztich’
ve větvích stromů její smích,
45
a její velký plavý pes
sem nevlít’ prudkých ve skocích.
Již vím... Teď v sedm hodin as
promenad v městě bude čas,
a po chodnících hlavních tříd
teď půjde v světel žlutý jas.
Zpod závoje se bude smát,
až zoubků bílý blyskne řad,
až cigánské ty oči tmít
se budou, mhouřit, vysmívat,
eh koketa! snad půjde již
se známým pánem, k němu blíž
se nakloní s tím úsměvem,
jenž dráždí mne tak přespříliš,
co její pes po chodnících
se bude vléci smuten, tich
ve stopách jejích, v zraku svém
stesk po venkovu, žertech mých.
46