ROZSÉVAČ

ROZSÉVAČ
Když rozsévač kráčí v podletí by naslouchal hudbě klasů, on vzpomíná prvých osetí a pučících stébel v jasu, jak jarních bouří burácel kdys proud, on musí také vděčně vzpomenout! A teď – ö jak se to změnilo, on stezkou jde prostřed polí, jak moře by kolem se zpěnilo, tak šuměly klasy a stvoly, nad hlavou schýlenou mu zpívaly šumících klasů těžké přívaly! A jeho již ani nevidět, on ztratil se v obilí moři, jej přerostly klasy o kolik let a zlato v nich, zdá sese, hoří, jak jeho stará krev by v stéblech všech tu zašuměla v tichých úderech! Ó duše ty, která jdeš dobro sít, a pravdu a volnost a spásu, chci, abys též mohla tak práci svou zřít, jak přerostla tebe – proud časů, a ještě do příštích zasáhla let a na tvůj rov z ní padal stín a květ. 40