ZPOZDILÉ LÁSKY

ZPOZDILÉ LÁSKY
Zpozdilé lásky z mladých let, vy jste jak vrby pokácené, když z kořenů, jež zašly, hned sta nových žene! V samotách, když jen hučí vlak, když jedem k neznámému městu, čas oživují dlouhý tak a dlouhou cestu. Zas do těch muk se vžiji tich, zas vidím obrys rukou malý, jež zulíbány od jiných mé srdce draly. A všecky, ta, jež měla hlas jak violy tón vibrující, i ta, jíž tměl se nocí vlas nad sněhem lící, – i ta, s tou tváří dětinnou, s níž útrpnost jsem vždycky míval, a v lásku její blouznivou přec jed vždy vlíval, i ta, s tím smíchem nuceným, s nervosní, jemnou pletí v skráni, 76 s obočím v zlatě tlumeným, jdou z nenadání. – V ten čas, kdy zrak můj ospalý se v pláně upře podjesenní, když duše v sny se zahalí o tom, co není, vše dozadu mi uplývá, vše tmavší dozadu se ztrácí, vesnice, města šedivá, les, lidé, ptáci, rys hřbitova, kde v křížů řad nach západu se schvívá tiše, cest po křivkách, kam odevšad noc stíny píše, – tu zdá se mi, v těch kolejích mé lásky a mé srdce leží; – a když jsem přejel, sníh, jen sníh že na vše sněží! 77