ZPOZDILÉ LÁSKY
Zpozdilé lásky z mladých let,
vy jste jak vrby pokácené,
když z kořenů, jež zašly, hned
sta nových žene!
V samotách, když jen hučí vlak,
když jedem k neznámému městu,
čas oživují dlouhý tak
a dlouhou cestu.
Zas do těch muk se vžiji tich,
zas vidím obrys rukou malý,
jež zulíbány od jiných
mé srdce draly.
A všecky, ta, jež měla hlas
jak violy tón vibrující,
i ta, jíž tměl se nocí vlas
nad sněhem lící, –
i ta, s tou tváří dětinnou,
s níž útrpnost jsem vždycky míval,
a v lásku její blouznivou
přec jed vždy vlíval,
i ta, s tím smíchem nuceným,
s nervosní, jemnou pletí v skráni,
76
s obočím v zlatě tlumeným,
jdou z nenadání. –
V ten čas, kdy zrak můj ospalý
se v pláně upře podjesenní,
když duše v sny se zahalí
o tom, co není,
vše dozadu mi uplývá,
vše tmavší dozadu se ztrácí,
vesnice, města šedivá,
les, lidé, ptáci,
rys hřbitova, kde v křížů řad
nach západu se schvívá tiše,
cest po křivkách, kam odevšad
noc stíny píše, –
tu zdá se mi, v těch kolejích
mé lásky a mé srdce leží; –
a když jsem přejel, sníh, jen sníh
že na vše sněží!
77