POLEDNE U OBORY
V polosnění u potoka u schýlených větví břízy
ležím, hledím, kterak listím šípy slunce travou mizí,
nad hlavou bzuk hmyzu roste a zas hasnehasne, mdlí a ztichá,
skalní vrabec krouží vzduchem, tráva v bahně louky vzdychá.
Ostřejší jsou světla, stíny zmizely, i drobné stopy
v luční stezce křivolaké ve své zlato slunce topí;
v oboře stín srn se kmitnul, v doubí naslouchavě stanul,
z hloubi lesní tichým echem sekyr zvuk jak vítr svanul.
Zas to chvíli naříkalo, povídalo, zaplakalo...
Polední co kolébavka slunce skráň mi ovívalo,
konejšivá tráva chladná plaše hnula svými trsy,
zvlnila se, rozčeřila, jako ve snu dívčí prsy...
Louka jak pláň rozčeřená, v odstín barev ponořená,
měnila se kovem slunce pod úpalem unavená.
Teď jak srna v blescích slunce pod zelenou sosen chvojí
myšlenka má plachá stojí na paloucích duše mojí!
27