PÍSEŇ Z PASEK
Jak plane slunce nad lesy,
bříz bílých šat se v purpur halí,
kos v rose, na níž barvy vzplály,
hruď chladí, časem hvízdne si.
Zjev srny roste v husté mýti,
hloub svého zraku pozdvihá
nad potok, na němž vadne sítí,
s nímž vážka větrem komihá.
Tam velký, šedý, dlouhý mech
po větvích splývá celým lesem,
tam kolébá jen vítr vřesem,
a hluboký je slyšet vzdech!
Snad ještě skalní pstruh se mihne
pod kámen v šumu prudkých vln,
jej oko v hloubi sotva stihne
pod kořenem, jenž trávy pln.
Snad škebli uzřím na písku,
neb obrys raka pod kořeny,
jejž kalí slunce, barvíc pěny
na kreseb zlatou ořízku.
Snad ještě dívky bosá noha
sem zbloudí v žáru poledne,
jíž jahoda sem zvábí mnohá
a líska, pod níž usedne.
34
Teď kmen se kácí v pasekách,
jenž dlouhým echem klesnul zničen,
nad hlavou topor sviští vztýčen,
a západ po něm rozlil nach.
To zvuky jsou a barvy stkané
ze vzdechů, z vášně, z bolestí; –
pod kmenem hnízdo rozmačkané,
prach zvířen, list jen šelestí.
35