SOBĚ
Den jasný, bez mráčku, v paprscích
kruh města leží v poledne lesku,
hřmí tramway, školáků vzkřik a smích,
shon duní ulicí v ruchu a třesku.
A přídy chrámů jsou zlacené
přílivem slunce, vlídně se nesou
nad město v slunci ztracené,
v změť blesků, jež se tajemně třesou.
Vzduch září studený, prohřátý,
ti vniká k čelu, k srdci a hrudi,
je země zmíráním provátý
a vůní, která tvé vzpomínky budí. –
Nač starat se dnes o cizí žal,
o lidí nářky, vražednou bídu,
o poplach bojů, o zbraní třesk,
jež starou Evropu vybouří z klidu?
Nač vzteky kousat se do rtů dnes
nad neúspěchy rodné své země,
a marně o srdci zpuchřelý rez
svou sloku nechat bušiti temně?
Teď myslit na sebe nastal čas,
ve vůni, která vzpomínky budí,
57
a klidný poslechnout vnitřní hlas,
jenž šíří se a táhne nám hrudí,
o lásce divoké, o mladých snech,
o druzích nevěrných, nevolném žití,
o letech kvapících, o lepších dnech,
jež nebyly a mohly kdys býti.
58