TAK VPROSTŘED PŘÁTEL VESELÝCH...
Tak vprostřed přátel veselých
a v kypícího mládí jaru,
posypán květy vtipů zlých,
v bizarních řečí divém žáru,
když o hercích a baletech
a o ženách řeč proudí slizká,
já na ni myslím ve svých snech
a mne se k smrti po ní stýská.
Po ní, jež ještě s důvěrou
obvyklé kříže za mne dělá,
po městě tom, kde výš se pnou
podloubí nízká, zšedivělá.
Kde holubi se slétnou vspěch,
kde ovocnářka dříme v stínu,
jež tajemství zná rodin všech,
jich přednosti, jich zášť a vinu.
Kde na kostelní terase
van větru vzdouvá spadlé listí
a starý žebrák belhá se
k mši, jež se bude k osmé čísti.
Co varhan souhra dozněla,
poslední stará honorace
65
štíhlými dveřmi kostela
se v světle svíček mihne krátce.
Jak pěkné by to mohlo být,
zde v pohodlném, prostém šatě
jak tato honorace žít,
vše vidět ve slunci a zlatě.
A v politickém horlení
a v místních klepech žít jak druzí,
prohlížet denně osení,
a v hostinci svou skončit chůzi!
Jen s tebou, Pavlo, prožít čas
a z bláznovství se probouzeti,
ohlušit svojich přání hlas,
jen hospodařit na své děti,
snah zapomenout zžíravých,
tělnatět v bezdůvodné pýše.
Tak v prostřed přátel, vtipů zlých,
má bolest stará vstává tiše.
66