OSAMĚLÝ DŮM
Na sadě plno pryskyřníků
plá podle starých jara zvyků,
a studny staré roubení
své vydrolené zdivo skrývá
za bodláčím, jež sem tam kývá
a vráží v sebe v rozchvění.
Dům osamělý, objat stromy,
nach západu se v oknech lomí
a všechno kvete dokola,
houpačka stará v stromech visí,
zříš plotem její stinné rysy
zakryté květy dopola.
Před plotem angrešt schýlen dolů
nad trav a metlic tisíc stvolů
mi rosu střásá v zvlhlý šat,
je před večerem, stezky rudnou,
pták slítne v hnízdo křivkou bludnou,
a tichne vše, je čas jít’ spat.
A kde se vzala, nevím ani,
z tmy stromů vyšla z nenadání
a stezkami se vracela,
šla dívka volně v přemýšlení
tou stezkou, kde již ruchu není,
a v myšlenky se ztrácela.
70
Já vím, že ručky drobné měla,
vlas ebenový kolem čela,
a modrý zrak a bledou líc,
a černý šat jí s boků splýval –
já dlouho jsem se ještě díval,
když v dům již dávno zašla sníc.
Pak pluhy cestou slyšíš zníti,
a řetězy kdes rachotiti
a volů bukot kovový;
vše v osamělý dům se vrací
z rozlehlých polí po své práci
a všude klid je hrobový.
A naposled již skřípla vrata.
Já cítil, jak je duše jata,
kdy v domě, jenž plá osvětlen,
v tom velkém tichu na vše strany
zjev pracujících zmizel štvaný,
i dívka, ztracený můj sen.
Tak konec můj až přijde stmělý,
v mou duši jak v dům osamělý,
by cos mne v posled mohlo hřát,
tak shromáždí se do mých skrání
ku odpočinku sny a zdání,
v to ticho hrobu, kde mám spát!
71