PÍSEŇ O NEDĚLI
Když neděle svou záři chýlí
nad mdlá již bedra lidí všech
a novým oddechem je sílí,
ruch kladiv tichne v úderech,
když strojní kola zmlklá stojí
v sváteční klid
a když jest po týdenním boji
klid vydobit:
Že pouta musil člověk nésti,
za plodem pracně sbíral plod,
svou kořist duchem rval i pěstí
ze vzduchu, z útrob země, z vod,
ten svátek tichý, usmívavý
jej smíří zas,
lidskosti svaté obraz pravý,
oddechu čas!
A zase čerpá sílu k žití,
pot setře, jenž mu kryje dlaň,
zas nová naděje mu svítí,
sny plní se zas prázdná skráň!
Dědictví Boha, svátku snivý,
jak mám tě rád,
že září velkou pádíš v nivy,
do chudých chat!
106
Brevíře šusty v koutku tichém,
procházky v zmlklých pěšinách,
kout zahrady, jenž zvoní smíchem
a ozývá se v dívčích hrách
i na lavičkách vedle statků
zjev starých žen,
náladu venkovského svátku
zří zas můj sen!
Mše v kostelích s tím zpěvem táhlým,
a návrat domů veselý,
když slunce sálá polem zprahlým,
tak tichým, zmlklým v neděli,
zřím skřivana, jenž s výše zpívá
na samotách,
a modříny nach slunce splývá
jak zlatý prach.
Ó neděle! Jak drahokamy
ve všednosti všech dnů ctím vás!
Ve vašem tichu myšlenkami,
a plodnou prací zkvetu zas,
neb září jat, jež v květy padá
mi do oken,
tak slunný jako jarní lada
svůj spřádám sen.
107