Západ v samotách.
Usíná slunce, v jeho svitu
ztišený vzduch se zachvívá,
zahrady planou a vrcholky štítů,
v topoly padla tříšť zářivá.
Modravé švestky větvemi kmitly
žlutými, zřídlými lupeny,
na trsy vína vrabci se slítli,
které tu vadnou u stěny.
Ale když stíny dlouhé se zvedly,
v údolí západ nejraděj mám,
tuším jej pouze v korunách jedlí,
přelet zřím stínů, červánků plam. –
Tuším jej pouze ve vzdušné výši,
do sosen vrcholů kterak dých’,
a jak vše oblil v nesměrné tiši,
házeje drobných paprsků sníh,
18
na mlýn tam v luhu pod lávkou nízkou
a na hláď vody nad jezem,
ve stínech, kde zřím kapraď hnít kluzkou,
van kde hne loďky řetězem,
v bradlení pavlače, v prádla lesk bílý,
na kachny v rákosí, na stíny cest,
na hračku dřevěné, schýlené píly,
na kola slizká kde ticho už jest...
Dívám se, kterak zmírají svity,
stíny se kácejí v zahnědlý vřes.
Dívám se, kterak parami spitý
měsíce srp se nahýbá v les. –
19