NOC NA VYSOKÉ VYHLÍDCE.
Do vymřelých ulic vítr vpad’
a lampami třísknul,
Na zlodějské prsty počal hrát,
přes arkýře písknul...
Spí černé město ve výších
s propastí mnohou.
Jen dole bdí zlatě žlutý sníh
s otisky nohou...
Že plakal někdo, já dobře vím,
za domů rohem.
Kdos plačící vyzval důvěrným
galantním slohem...
Od kaváren zadul větrů van,
kde hořký host pije.
Nějaký zakletý pavian
do klávesů bije...
45
V tu větrnou noc, kdy v prohlubních
plovoucích stříšek
se sunul zasedlý, světlý sníh,
letící s výšek,
zdvih’ do mne Snů vkletý virtuos
své skřipky až k bradě,
hrál obrovskou skladbu Smutku, bos,
o láskách i zradě...
Hrál ve mně, hrál v dáli a docela
tam v ulic důli,
jak vlasy mu visely do čela,
jak očí žhnuly...
Dle úderů klávesů skákal bos
po střechách, jež do tmy plovou.
A píseň zahrál ten virtuos
tak stařenovou:
O mládí, jež plakalo naposled,
než zemřelo včera.
O poslední vůni, již vydal květ
dnes za večera.
O shnilých dubech, kde orel snil
nad ukrytým srázem.
O pramenu, z něhož včera pil,
než zřítil se na zem’...
46