Lyrika lásky a života (1907)

Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze
A. SOVA:
LYRIKA LÁSKY
A ŽIVOTA.
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE. 1907.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[2] I.
[3]
BALLADA.
Měděné listí dubů krouží, prší tiše na práh villy. Mlhy se plouží, mlhy se plouží... Srdce nemá tolik síly... Mohlo říci nikoli?... Rty se přissály a tělo panenské se třáslo hříchem. „Není již, co býti mělo,“ vyčetli si s hořkým smíchem kdekoli a kdykoli... O svém hříchu šeptali si, o svém hříchu snili nocí, příšerně jak přízrak visí bez těchy a bez pomoci nad milenci, kudy jdou... 5 Na vodě člun zaskříp’ shnilý, lovecký pes zavyl mhami... Milenci se utopili v bahně černém pod břízami. Hřích byl pomstěn sudbou zlou... Nebeská Panna viděla to s kaple, jež čněla v parku hloub... S dubů sprchalo zarudlé zlato, západní záře planul sloup krajinou, jež utichala... Nebeská Panna divila se s liljí v půlí zlomenou... Zázrak si hýčkala v mateřství čase na drobných klečíc kolenou... – Smrti z hříchu nechápala... 6
BALLADA O STARÉ LÁSCE.
Z vrb smutek těžký dýchal a rudá veselost z máků. Své jedy západ míchal naivních do oblaků... Je v podletí láska smutná a nudnější v zapadlém hnízdě..hnízdě... Zde víno tak hořce chutná, noc k zpáteční volá jízdě... Je nudné už, ruku bílou ret vadnoucí políbí-li. Již tolik let za svou Milou ten nemluvný jezdí Milý... Tak za rokem rok když míjí, i láska sestarává... Jak hodiny lhostejně bijí, i nálada mizí hravá... 7 A Milenec všeho, co Nové, jenž nemá rád dlouhé lásky, když nuda mu do lebky klove, jí hladí šednoucí vlásky... Dí ona: Kdos čeká, kdos hřeší... Kdy vzpomenete si zase?... Mne galantnost vaše teší, ba téměř láskou zdá se... Na tragiku dlouhé lásky se zodpovědnost věsí... Je Rytíř hravé Masky a zodpovědnost jej děsí... A charakterní panna zas věčně touží a čeká... On přijíždí jednou z rána a večer zas na rok zmizí... 8
SMUTNÁ VÁŠEŇ.
Patří už jinému... Ale to láká ku hříchu svést... Západ se v krvavých záblescích smráká nad temnem cest... Ukradnout vášeň, jíž poznal jiný, jenž netuší... To horečné tajemství něčí viny mít na duši... Za nocí, za dnů co žádost hoří, plá smyslů hra... Kdos tělo již urval a duchu se koří a láska zrá... Poslouchat jednoho, s klidným čelem se jeho zdát... A druhého s vášní divokých šelem milovat... 9
KVĚTNOVÁ NEDĚLE.
Smíchem počal dnešní den... „Povídej mi, chci to vědět, kohos rád měl, dávno, kdysi, kým se opíjel tvůj sen?... Můžeš-li mi v oči hledět?...“ Na mých rtech zrak její visí... „O illuse okraden?...“ „„Upír hrozný, zlatovlasý bývala dřív láska má... Pozděj chorá žena bledá, již jsem ve dne, v noci vídal, běloučkýma rukama kterak moje ruce hledá...““ „A tys lásku brával od ní?...“ „„Ne, tu jen jsem žárliv hlídal, blouznil jsem a zpíval o ní... 10 Smyslná pak přišla, svůdná... Pekelná s ní byla jízda do Gehenny hříšných muk... Cynická a vilně zrůdná nezřených sta měla ruk, jichž ran tisíc vzduchem hvízdá... Nuž, teď víš to: tak to bylo... Mlčíš? Proč jsme zvěděli? Proč jsme všecko sobě řekli?““ Prudčej bijí srdce rány... Jaro sotva rozvěsilo lístky v květnou neděli... Lidé znaveně se vlékli ze stařecké, šeré brány... Stmělo se, či vyjasnilo? Najdem pro to pláč či smích, po dnů zašlých milování?... Vzpomínka je dosud živá... Kolem jedou dámy, páni, jarní zpěv svůj slunce zpívá v toilettách pařížských... Malí brouci lezou v hlíně, bledé děti na předměstí, mámy hýčkají je v klíně, besedují na prazích... 11 Holé větve jarních stromů zeleň prvních puků věstí, z šedých bloků stejných domů leze vystrojený hřích... Najdem pro to pláč či smích?... 12
PANÍ ZLÉHO ROZMARU.
A vycházím jemný a laskavý a usedám si do trávy... Chci chvění květin, sosen, třtin, chci slyšet ptáky z doubravin... Leč už je tu Skepse s maskou zlou... A se zlověstnou účeskou, Dí paní ta; chci-li se pobavit, vše musím kolem otrávit,... můj rozmar zlý i posměšek, do lehkých žertů halím vzkřek... Mám ráda barvy křiklavé, až srdce je z toho bolavé... a na účet mých obětí roste mých křídel rozpětí. 13 Na místě ptáků, trávy z lad mi známý verš počíná skandovat. Mou slávou, prý, naplněna jest a slavnostmi mojí na počest. Já vyšel jsem jemný, laskavý. A paní, to mne nebaví... Bez květů, trávy zašel den. A já se vracím otráven... 14
KRVÁCEJÍCÍ LÁSKA.
Neděsily mé rány... Snad o nich nevěděla. Smála se, tančila, pěla... Rád bych už zapomněl... Až když jsem umíral pro ni, umřel pak, vykrvácel, když jsem se k nohám jí skácel, ještě se zdálo mi o ní... Smála se, tančila, pěla... Děsit se neuměla... Mé lichotily jí rány, ji bavily šprýmovné zcela na mrtvolu mou, jež tlela, přilétající vrány... 15
BALLADA TULÁCKÉ NOCI.
Vlahá noc... A všeho škoda. Jak jsou matná gesta cizí... Zástup zvolna noci mizí, páni, dámy, ekypáže, ten, kdo nabídnout moh’ páže, ale který nenabíd. Tuláků dvou zbyla shoda: možno hýřit, bouřit, žít?... Tulák věří v svoji říš’: Venuše chrám ten je všude, v travách parku, v krčmě chudé, ve tmě obřích budov blíž... Chodců pozdních refrén známý k Venuši zní modlitbami... Tulák potulnou zří paní v šeré záři svítilen. Velké oči hladem hoří, bože, zdali do svítání? 16 Vůně dech tak prudce vane... Lze se okouzlit jí, pane? Nikdo nevzplá, otráven, láskou k té, jež čeká, volná?! Otázka ta směšně bolná... V lesku světel tmavší flór vrouben zlatých vlasů zdobou. Chodci mizí, město tichne. A ta vůně marně dýchne v zapředený rozhovor. Zítra svátek velkonoc. – Hlad jen jitří vášeň obou... Nepřijdou už jíní muži v knoflíkové dírce s růží?... Nikdo? Jak ta skončí noc?... 17
DRAMA.
Unavený vstal a zoufalý... Marně jsme se tak rouhali... Slunce jak vzešlo, bledá paní jakoby uvadla za rosy ranní... Řekl jí tolik vášnivých slov, z neznámých básníků vybraných strof. V chladné jí pohlížel zřítelnice, urážek tolik jí vmetl v líce... „Nenávidím tě. Však musím tě zřít. Nepatříš mně. A chci tě mít. Nevěrná jsi mi. Až všecko zvím, k zemi tě srazím, zaškrtím...“ Křehká a plachá se přitiskla na staré kavárny špinavá skla... Srkala kávu. A péro rajky křičelo z klobouku šlehavé krajky... 18 Unavení a zoufalí na rudém plyši se houpali, proletáři dva v lásky skonu pří řvoucím, falešném orkestrionu... 19
BALLADA O JESENI VÁŠNĚ.
Park zapadlý je, poraněný západu krví, steskem ženy, jež pod lentiškem hřešívala... Milenci odešli už s létem i s opadalým, bujným květem, ti, divoce jež milovala... Teď, zrak-li vábí, spíše studí... A hoří-li, jen soucit budí. Jak Vášni možno jeseň žíti?... Na prosincových stromech bělí se luny paprsk chladně smělý, na žlutých trávách, zvadlé síti... Milenců stopy dosud vedou tou travou vyprahlou a hnědou až pod lentišek starým sadem... 20 Mrouc vášní zamyšlena stojí... Vzpomínkou žal se nevyhojí... Čpí louky vlhce zimním chladem... 21
BALLADA.
Přes louky jesení žluté, vichřicí bouřlivou rozvanuté volal jsem za ženou jednou se srdcem horkým a s duší lednou... Nocí se stopy leskly... oči se výsměšné bleskly... Města mi děla: tu dlela a jiné v své náruči měla... A samoty řekly: tu stála... Tu v pláči vysedala,... ta se srdcem horkým a s duší lednou... – – – – – – – – – – – – – – – A také si vzpomněla jednou... 22
TUŠENÍ.
Tma počala nad městem pohádky bájit... A na mostě hořela světla... Vím... Nějaká bytost mne nemohla najít, jež touhou, by našla mne, zkvětla... Kdo byl to, já nevím... Však smutek jsem cítil a čekal jsem v prostřed síně... Nějaký tajemný osud se řítil skryt ve světlech, v ruchu i v stíně... A bylo mi, jak bych byl tragedii moh’ nějakou zadržeti,... jen kdyby mne vyhledal ten, kdo mne míjí a do propasti letí... 23
BALLADA O SENTIMENTÁLNÍ LÁSCE.
Po stezce parku skotští psíci šli s vyplazeným jazykem... Květ modrý má svou milovnici s tím chorým, smutným řapíkem... Má milenku... Je bílá celá a přes záhony vyhlíží... Když z dálky vanem zavoněla, víc lásce jeho přitíží... Květ modrý věděl to, že chřadla, že smrt ji čeká předčasná. Když prudkou vůní k zemi padla, v té rose byla překrásná... Psi skotští vedli paní domů a ta ji zdvihla ve snění... S ní ztratila se v moři stromů a náladou tou jesenní... 24 A skotští psi v den přišli druhý, květ modrých zvonků zlomili. Ten zdvižen drsnou rukou sluhy už přestal věřit, zpozdilý... V obrovskou rakev krásné vázy jej přec jen dali k milence... Tam poprv objali se, nazí, a umřeli v té chvílence... 25
PŮLNOC LOUTEK.
Vždy loutky o půlnoci vstaly s tím pospěchem duchů klapavým. Měl Kašpárek své zvláštní žaly i rytíř s brněním rezavým... I královna, jež s jemným lkaním se za drsné ruce styděla panošů sytá milováním i nevěrou krále, již sklízela... Byl poustevník až k zemi schýlen tolika hříchy chasy té... Modlitby mumlal neomylen za dramatis personae zabité... Faust Mefista by míjel právě, pozdravit musil Markétku... Jak rdí se, jak zří vyčítavě po smutném kouzlu následků... 26 Hloupého Honzy uhlíř ptá se: proč nezbloudil zas Oldra král? Přibylo tolik dětí zase, za každé tolar sliboval... A jinak jiní kolem krouží a jinak jíní tlumí hlas... Princezna v ústraní se souží a k bokům spouští zlatý vlas... Kdes Kašpárek se s králem hádá a sotva lze mu věřiti: Náš principál nám v ústa vkládá, co nikdo z nás už necítí... 27
HISTORIE PŘÍTELE ANATOLA.
V zeleném domku křehké, mladé dítě velikých copů, očí záhadných kdys ve zmatku jej navštívilo skrytě, být jeho navždy chtělo za svůj hřích... Rád neměl, zamítnul. A dlouhé roky na její temné myslil zoufalství, na bílé, vlasy zahalené boky, na sklíčenost té vzdušné postavy... Na procházky pak pozdní po nábřeží, na sebevražedný kdys rozhovor, mučivé chmurno ulic, střech a věží, na svody řeky, na níž skřípal vor... Ten román dobolel. A ctnostná žena kdes na venku se stala z hříšnice... A jeho hlava, trochu unavená, šednula denně v kouři pivnice... 28 Ze starých avantur vzpomínka voní, jiného žití možnost z dávných jar. Někdy tak silně rozteskní se po ní, jde hledat ženu, – ztemní krve var... Už nesetkal se s vášní, láskou jinou;... s psem dělit život svůj a..a... se služkou... Pak, Oblomov, byl vídán s Akulinou, a se svým malým Iljuškou... 29
BALLADA GALANTNÍ TOULKY.
Z galantních toulek se vrátila opilá dáma v ty chvíle... Cigaret kouřem ostře čpí kraječky bílé... Teď jasně zří: kterak ji pozdravil kdos a „ne“ jak hrdlo ji škrtí, – a kterak s ním bloudila v ulicích odlehlé, smutné čtvrti... Měl tichý a lichotný, hluboký hlas, jenž prosit neumdlíval... Byl ďábel to, který o hříchu jí frivolní písně zpíval... Na zapadlý hotelu posléz kout pod černou kathedrálou zabušil zábavný společník svou drzou rukou a malou... 30 O sentimentálním blbečku sní v studu rozpačitém... Pak platil jí krásně raženým a zvonivým zlatem... Na maškary vtipné vzpomíná i na výkřik z taneční síně: Kde vzala jsi se tu, ptáčku můj, má Heleno, přítelkyně? Vzor cudných jsi byla milenek, vzor chudoby obdivované... Přec oko se úžasem překvapí a tvář tak žhne a plane... Víc blednul měsíc v podkroví, kde závratné k střeše šly schody... Ve světnici pusté dusno tak... Rty přissáty k sklenici vody... A odstrojila se potichu v svítáni chladu bílém, co matka z lože již vyzvídá účastná smutným dílem, svou dcerušku, příchodem vzbuzená se zvědavou sdílnosti líbá,... pro peníz, jenž pohozen na stole, se hladově shýbá... 31
V ODKVĚTU.
Po břehu jdeme řeky rozbouřené, plášť její hnědý větrem povívá a mládí se v ni budí zakuklené a v reminiscencích se ozývá... Já vycítil, že náhle po dřímotě pojednou vstala v podzimních svých snech, v svém odkvétání lačná po životě, po jeho kluzkých propastech... A podzim toužil jaro napodobit i vřelým býti víc i půvabným, skalami tok svých prudkých bystřin probít, dát svěží zeleň listům hedvábným... Ty jemné vrásky drobnou rukou skryté, pleť vadnoucí a ne už bujný vlas, panenství nudné masky byly syté, nedbalost jevil její zjev i hlas... 32 A v blouznění o městech beze jména a po vysněných řádech neznámých, že milována chce být tato žena já pochopil, vše za jeden dát hřích... 33
BALLADA O MRTVÉM DRUHU.
Mně zdálo se: Můj mrtvý druh za noci přišel, šept’ mi v sluch... Zrak zahořel jak za živa... Knír plavý, gesta bláznivá... Unylý láskou, zamyšlen tou délkou, již má noc i den, samotou hrobů zastrašen, cos šeptal na omluvu svou: že velké srdce pod hrudou tak směšně malou uložil a v mysterie hrobu skryl... Pak děl: Rci, druhu rozmilý, zda nezoufá? zda nešílí?... Skryl jsem se smutkům, radostem, polibkům té, již čekal jsem... 34 A v pohaslý já zřel mu zrak: Zapomeň... Ona nejinak... Nešílí... Znáš ten její smích? Už přehlušil pláč soků tvých... 35
HRDÁ BOLEST.
Zklamaný hrál na G struně: Věřil jsem tak slunci, luně... V nocích ženy klamaly, ale za dnů plakaly... Neplačte, já klamal též. Láska k vám to lež jen, lež... Nevěrné mé srdce taky, lživé rty a lživé zraky. Posměšnou tu píseň hrál, aby srdce svoje snížil. Aby ženám neublížil. Aby tolik neplakal... 36
BALLADA O LÁSCE, JEŽ ODEŠLA.
Nevidně povrch se čeří skrytého zálivu vody. Duše má ještě věří v příchod lásky a shody. Ve vodě zrcadlí se štíhlé a bílé břízy... Vyčkám tu, háj kde tmí se šerem své zelené řízy... Nehybně v mrtvém snění v průzračné vodě stín střehu, půjde-li v zamyšlení po tom, kde sedím, břehu... Melancholickým tichem nahnutý sedím k tůni, otráven vlastním smíchem a vodních růží vůní... 37 Jak jsem jí ublížil krutě, – rány tím sám si však dával... Kajicně, nepohnutě tak nikdo by nevyčkával... Pozná-li šat můj černý, ztřísněný pískem a hlínou? Klid je tak bezeměrný, dny, noci jak jdou a minou... Půjde-li v zamyšlení po tom, kde sedím břehu? Skončeno všecko není?... Možno tu vycítit něhu?... Přijde-li, uvidím v hloubi pohled, jenž dobolívá... Mrtvé se ozývá doubí – přece – a v dálce kdos zpívá... Nesmět se ohlédnout věčně, zbabělý za svou vinu; – přijde-li jednou, – já vděčně trest přijmu, než touhou zhynu... Z mých zád mech vyrůstá žlutý a stříbrné řasy z mé hlavy, já čekám dny nedotknutý a dívám se v hloubky stín tmavý... 38 Nejde a nejde a nejde... Její krok nezašustí... Ale zda bolest má přejde? – Musím tu v zem už vrůsti?... 39
SETKÁNÍ.
Setkali jsme se... Veselá paní po muži smutek nosila... Usmívala se bez ustání, závratnou svobodou opilá... Oslovila mne v nepokoji a já jsem vyslechnul ji bled. Svěřila se mně s láskou svojí, tajenou z dávných dětských let... Slunce tak žhnulo na chodníku... Refrén zněl do dne, do noci... Což mohu pomoci nebožtíku? Což mohu jí snad pomoci? 40
MĚSTO MLUVÍ...
Spěch závratný... Město mluví, jak večerem zvolna se šeří... Cos povídá, šeptá, cos radí... Kdos věří. Kdos neuvěří... A mluví... Tak nápadně kreslí do mlhy své bizarní štíty, lví hlavy, jež tolik se šklebí, že do plátů vrat jsou vbity... K té dámě tam s veselou tváří, k té nestoudné, bídné zpola, do tance, do tance, do tance, do tance věčného volá... Cos k pariu, k žebráku mluví, jenž miluje s věčným hladem: o smrti, o smrti, o smrti máš psáno na čele mladém... 41 A tomu, jenž vášní shořel, smrt na loži očekává: o ženě, o ženě, o ženě zní ulic vzdálená vřava... A k poběhlici, jež vyšla v křiklavém na trh šatě: Dny hladu, dny bídy noc lásky nahradí vrchovatě... Z tmy k vyžilé, ztýrané ženě hluk vřeští a smějí se masky: dny práce, dny práce, dny práce proč nedáváš za noci lásky? Tak dětinsky pohádkový svit večera lichotí se: Jsou tajemství, tajemství hluboká, jichž duše nedozví se... A k Duchu, jenž bouří a trpí pod nevidných nárazů dlátem: Buď hlavou revoluční, jež prosmýkána blátem... A ke mně: soud čeká, soud čeká, dny pochyb po marné práci. Vlasť malá a trpko v ní žíti... Tu nezíská nikdo, jen ztrácí... 42
JITŘNÍ MODLITBA...
Rozdněním se probouzej Město, spící v zrudlé páře. Něco lesku, něco záře, kamenně když hledíš, staře, do ztrnulých rysů vrej! Obloha se promodrává... Stromy, věže v obzor ční do výše, jež rudě plavá hoří v záři sluneční... Vstali slabí titáni... V okovy své buší více, podráždění v svítání napínají zřítelnice... Slunce dráždí, pouta rve. zář nám vlívá do krve, zdá se pouta křehká tavit, vášeň k činům rozřeřavit; 43 naším ženám lože sbijí, odkvést dá jím, plodem růst, mroucím, v dětech svých již žiji, naděj’ kouzlí kolem úst, děti dne křtí blesky svými, z ducha, srdce zrozenými... Mizí temno... Protáhne svoje nademěrné údy; kam jen ztrácí se a kudy, aniž koho zasáhne? Úklad v temnu ukryt jest, ukryty jsou pochybnosti, zvetšelé a marné ctnosti, hroby hříchů společnosti, vychytralá, zpupná lest... V podsklepí svůj tají dech. Skrývá se za temnou masku. Musí vzbouřit v ztuchlých zdech závistnou a smutnou lásku vyděděnců k mocným všem, horkou záští skrápět zem!... Probouzí se rozdněním Město. Vzeplá slunce stejné, stejně živné, stejně hřejné na rozdílné zrozením? 44
NOC NA VYSOKÉ VYHLÍDCE.
Do vymřelých ulic vítr vpad’ a lampami třísknul, Na zlodějské prsty počal hrát, přes arkýře písknul... Spí černé město ve výších s propastí mnohou. Jen dole bdí zlatě žlutý sníh s otisky nohou... Že plakal někdo, já dobře vím, za domů rohem. Kdos plačící vyzval důvěrným galantním slohem... Od kaváren zadul větrů van, kde hořký host pije. Nějaký zakletý pavian do klávesů bije... 45 V tu větrnou noc, kdy v prohlubních plovoucích stříšek se sunul zasedlý, světlý sníh, letící s výšek, zdvih’ do mne Snů vkletý virtuos své skřipky až k bradě, hrál obrovskou skladbu Smutku, bos, o láskách i zradě... Hrál ve mně, hrál v dáli a docela tam v ulic důli, jak vlasy mu visely do čela, jak očí žhnuly... Dle úderů klávesů skákal bos po střechách, jež do tmy plovou. A píseň zahrál ten virtuos tak stařenovou: O mládí, jež plakalo naposled, než zemřelo včera. O poslední vůni, již vydal květ dnes za večera. O shnilých dubech, kde orel snil nad ukrytým srázem. O pramenu, z něhož včera pil, než zřítil se na zem’... 46
TULAČKA.
Nuž, dopadli tu drobnou tulačku, nestoudné děcko v nočním brlohu... Ji v okázalém střehli průvodu a vlékli po ulicích před večerem... A svítilny dodaly ostré stíny davu i oživená okna přídech divadla... Frivolní pohledy a ctihodný zákon se radovaly z existencí svých... Jak kropenatá, lesklá ještěrka cynický úsměv měla, žhavě smyslný, směs látek bizarních mdlým světlem hořela, čerň, oranž, zeleň smytá, kruhy náušnic se třásly pod černými chumly vlasů cigánských, a do poznámek cosi křičela, jak podrážděný množstvím papoušek... A na chodnících hlava na hlavě a na klobouku klobouk, v náhlé pozornosti 47 dav stále rostl, ale bezhlučný, jak varhan rejstříky by ztichly najednou, dne morálka posměšná civěla na hřích ten vyhrabaný z noční tmy... Z arkýřů ženy bílé, krásné nad květiny se nahýbaly k žlutým světlům lamp, z rouch vystřižených bílý mramor hrdel a loktů sněžných lákal zášeřím a pohoršeným zrakem zkázu měřily, k níž, nechápaly, jak lze poklesnout... Svá děcka odháněly od oken... Lvi velkoměsta s nudou posunků se dívali, kouříce líně, kde as viděli tu malou, drzou kořist kankán tančiti, tu svítivou ještěrku, nahou, rozkošnou... A větší hříšnice, však v mezích zákonů a církví, jejichž hříchy líp se tajily i v lůnech rodin ctihodných i v taji zpovědnic, s rty, vydulými okamžitým úžasem nad stejnou možností vlastního osudu šly jako spráskány, šly křižovatkou ulic do vyhřátých svých domovů... 48
HLUČNÉ ŠTĚSTÍ.
Den sotva umřel, sotva večer věšel žlutavých perel světla v náměstí, stín její křepký trottoirem přešel, by sníval příliš hlučném o štěstí... Pod jejím štěstím hrob si vykopalo manželství mnohé nedůvěřivé... Pod jejím hlučným štěstím umíralo tak mnohé srdce, pomstou neživé... Bývalo její hlučné, velké štěstí: lesk drahých toilett, souboje šílených, žen rozvody, jež neuměly snésti nevěrných mužů příliš vlažný smích... Krok její drobný zdál se vinen z vraždy, i vůní smyslů nasycený vzduch... Za předchůdce své pomstít chtěl se každý... Leč zůstal, v kouzelný jak vstoupil kruh... 49
II.
[51]
HLUBOKÉ SAMOTY.
Já chtěl jsem mluvit s ptáky, s oblohou a s vodami, s trávníkem u nohou... I černým sosnám věřit. Hučí mi proroků věštěními tajnými... Jsem lidmi churav, zklamán, přesycen sobectvím druhů, Ihavým kouzlem žen. O zdraví sním... O výhni polední, o smutku západu, o světle dní... A kdos mi řek’ o prosté chatrči, do vodních spoust jak když ji zastrčí. Své staré štíty zrcadlí tam v nich a potrhané sítě na bocích... Ta chatrč utisknuta k prorvám skal. Nikdo ji neznal, nikdo nehledal. Z ní rašelinišť smutnou rovinou do věčnosti zřít každou hodinou... 53 Churavý lidmi kouzlem ozdraví. Milenku clowni v městech pobaví. Matička na vsi samá práce, spěch... Mudruje v krčmách filistrovský cech... Zde bezpečný jsem sám a sám a sám, nikoho v světě tady nepotkám,... zarudlá ticha shaslá nebesy a vlastních kroků zvuk mne neděsí. Jíkají ptáci. Tisy na stráni své tmavé, smutné šepcí pokání. Nekončí obzor, kam zrak pohlédne, ni vody, vody, vody bezedné... Smrť cestou potkám-li, my navzájem se moudře pozdravíme, po svých jdem... Zřím v dálky. Živé kouzla pozbylo... Co mrtvým bývalo mi, ožilo... 54
DOPIS E.... ZE SAMOTY.
Po stopách zapadlých, jež v dálce zmizely jít, odloučit se, když den tichý krvácí, kdy nade mlýnů opuštěných hřídely křik volavek se do tmy potácí... Sám, bez tebe jdu... Ty máš u zrcadla kout, řeč pýchy lidské, hlučných zábav předzvěsti..předzvěsti... Nemožno ulic bez tvé krásy vzpomenout, bez vyznavačů okázalých bolestí... Zde broukům, květům, vodním růžím na tůních bys byla lhostejná tak, jak ty jim, úžasům velké záře smutků západních bys byla bezvýznamným stvořením... 55
ŘÍJEN.
Ovoce sčesáno do lesklých mis a k hostině je všecko urovnáno... Háj v mlze chudobnější skrývá rys. Na prázdný sad se dívá sivé ráno... A včera západ jak když napije se divů krve, v níž se jedy mísí... A dnes den střízlivě, tak matně visí... Vše otráveno? Konec lásky je?... Zem oddýchala včera stromovím a dnes už zdá se ležet v agonii... A větrem schnoucí větve do skla bijí... Máš rád mne ještě? – Což já vím? – 56
KOUT KRAJINY.
Vlhkých jiter mechem snivý odlesk hoří... Spadaných buků listí, vykoupané zoří, pod nohou temně svistí vzbuzených kroků vzdechem... Rosa na palouce... Chatrč ostříbřená nad rybníkem stojí... Divoká štěká fena samoty stesk svojí echem k prosté louce... Z chatrče to zpívá tenounkým, dětským hlasem do hluboké rokle... S nevýslovným žasem ptáče rosou zmoklé do oken se dívá... 57 Vše je vážné, prosté... Jako pomodlení varhan v jitřním tichu... Sosen rozšumění jak kdy věčnost roste za údolím hříchu... Smutku čistá krása, která nekramaří, nemajíc tu komu prodírá se září cest a pustých lomů, zpívá, pláče, jásá... Zrudlá borovice drží hnízda vraní nad prohlubní smělou... Možno přirůst k pláni s duší svojí celou? A už nechtít více?... 58
SLOKY.
Věřme jarům, která budou, večer zpíval v údolině... Nediv se mi, že jsem chudou, vzdychla tráva na mýtině... Ruka tvoje pohnula se: proč tak mohla býti chladnou? Rudé květy na terase pocit měly, dnes že vadnou... Paní, zabila jste muže, vzdycháte však po manželství... Na hnojištích kvetou růže, na kulturách nízkočelství... Po tanci jste zašla k hrobu ptát se mrtvého, co soudí... Na čele v tu jarní dobu odlesk nové lásky bloudí... 59 Věřme jarům, která budou, večer zkvětlou roklí zpíval..zpíval... Muž, jenž rdousil ženu nudou, o manželstvích nových sníval... O krvi, jež vystřeluje, choré srdce snilo věky... Člověk věčně pochybuje... Na bolesti kde jsou léky?... 60
MELANCOLIA.
Vzpomínej, zaváty jsou cesty, vzpomínej... Ty smutná, tichá ty, a dřímej ve snění... Na svazích usnul les, kraj, chatrč, lidé v ní, lesk hvězd se na vše snes’, vše zapřed ve snění,... vzpomínej, vzpomínej... Vzpomínej... Tragika spí na všem zasněném. Srdce si nezvyká, že lká po ztraceném. Láska je smutnější, roste-li v trudné dny: z doubravy vyrost les hluboký, záhadný, – vzpomínej, vzpomínej... 61 Vzpomínej, z duše když koráby odpluly... Ten domek zavát... víš? Kraj sněhu, bledulí... Rty na rtech, vyssáty, krev píseň dopěla. Ty smutná, tichá ty, má vášeň shořela. – Vzpomínej, vzpomínej. Vzpomínej, v hluboku to srdce ještě rve, v divokém útoku cos drásá do krve. Láska jak temný les, jenž s roky zmohutněl, smutnější vzbouzí děs, by pták v něm nezapěl, – vzpomínej, vzpomínej... 62
PÍSEŇ O DOBRODRUŽNÉM SRDCI.
To srdce odvážné bylo kdys... A smálo se metelicím... A smáti se všemu, byl jeho rys. Tak smáti se živým i tlícím. To srdce se brodilo v závějích, kde mizel čas v bezhlasém tichu. Jak ptáci se krčili na větvích. – To bylo až k smíchu, k smíchu... Tak z počátku laškovně, v svévoli krev kouřící ždála si chladu. To ve chladu tuze tak nebolí. A pod sněhem není hladu. Sníh svítivě, slavně se chumelí. A v dálkách to vesele zvoní. Venkovských statků průčelí... Cval divých koní... 63 Kopule, věže stařeckých měst. Stále se chumelí... Ano... Celý svět zasypán už jest... Až k nebi vše zarovnáno... Převěje hudba. – A zas nic. – Zlozvuk na strhané struně. Luna naslouchá do dálky, sníc... – Něco se stalo luně? – Kraj míří, les mlčí bělejší, bez křiku, bez lidského hlesu. – A nikde podušky teplejší... – Něco se stalo lesu ? – A závěje vrství se, fičí sníh:..sníh:... Kam srdce jen odvahu dalo? A krvavé stopy hle, v závějích – Něco se srdci stalo? – 64
PODZIM.
Je teskně mi, pojď, noc bdí kdes jak cizí zrak, jenž něco ví... Jak sáhal by mi k duši les, podzimní, smutný, sosnový, ztracená ves, Vyhaslých lásek vůněmi zavanul podzim z blízkých luk i naivními básněmi i stisky chladně drahých ruk i peklem muk. Je něco, stesk co zůstaví i bolest krutou dávných chvil... Cos geniálně churaví v stydnoucí krvi jemných žil: Žár, který byl... 65 Co zlatých, smytých jesení u dveří mých už čekalo... Co stínů přešlo zelení a co se touhy zvedalo a spát mi nedalo... Co divných díků, nevím zač, jsem rozdal těm, jež hrávaly si s duší mou, vzdor měly, pláč, a vše když lehce dávaly, se v pláči smávaly... Cos hoří v krvi podzimní, vepsáno v barvách měnivých... V zamlklé chůzi intimní, v pních vadnoucích a plesnivých, smyt jarní hřích... Cos bolelo, už nevím sám... Dnes mně a zítra tobě snad... Krvavé ještě srdce mám... Mám diskretní, mám krásný hlad... A vzpomínám: V podzimních hájích toulají se zašlé lásky nejraděj... Kytaru srdce zdvihni, hrej, kytaru s pentlí v okraji, kde psáno: Neplač. Umírej... 66
MEDITACE V PARNÉM DNI.
Šly rovinou horoucí bolesti a nechaly stopy na obilí. A nějaké nečestné pověsti nám, zdá se, navždy ublížily... Jsme vyssáti horkem zprahlých trav a žloutnoucích hájů agonií. Kam nemáme položit smutek hlav úzkostí před uštknutím zmijí... Na chatrčích mech se žlutě směje a děravé střechy k oblakům zdvíhají protest beznaděje ze shnilých trámů proti zlům... Na pastvinách střípky hluchou hrou, skla míle cesty v kopcích hoří... Sosny se ani nepohnou v průhledném, modrém nebes moři. 67 A parný je, bez vanu jasný den, je bez stínu les, jsou bez chladu studny... Jsou úsměvy milenek přešlý sen... Jsou včerejší pravdy žvást marný a nudný..nudný... 68
BOLEST OKLAMÁNÍ.
Dům bílý zval kdys v tichu modřínů... Dnes nemilují už ty oči známé. My stokrát přešli jednu roklinu, a ku podivu: dnes jí nepoznáme... My znali kouzlo smíchu. Na polích my poslouchali obilí se smáti, smích pídimužů a žen lesních smích..smích... My naslouchali... Lesů šum se zdvih’. Leč v lukách měsíc chtěl už zadřímati... My nad horami orly zřeli plout, to byli orli poslední, tu zbylí... My musili si pozdě vzpomenout: proč přilétli v svět pídimužů shnilý?... My potápěče z vln jsme čekali... Proč dosud nevyplul v tmu stále větší? My bolest oklamání přestáli... Cos promlouvalo k nám... Však neznali jsme záhy souvislost těch božských řeči... 69 My řeku přešli, která hučela, nám po tom hukotu se stesklo časem... My krčmu přešli, zpěvem zvučela, a my se s jedním neshledali hlasem... my lesem šli a bolest mlčení se na paty nám znovu zavěsila, to byla krásná bolest, ticho v ní, chlad podzimní, jenž zavoní, a mlha života tak šeře bílá... Mluvilo něco?... Člověk zachází za lesy, lada, za stříbrné řeky... Kdos volal nás? – Ozvěna narazí do divých skal, jež navršily věky... Ozvěna volá... ohledném se zpět. Vteřiny přešly – slovo oněmělo... Vše vyznělo jak z hrobu naposled, tak nečekaně, studeně, jak led, a jak by úžas prodloužiti mělo... 70
MNĚ VYČÍTALY HORY V SNĚHU...
Mně vyčítaly hory v sněhu, proč nízko tak se věznit dám. Chválily večerů svých něhu a rozhled k slunci, ku hvězdám. Já zlíbal jsem svou milovanou a všecky, jež jsem rád kdys měl... Nic neřeknuv já v dobu rannou jsem navždy od nich odešel... Ne, nechoď, štíhlé stromy řekly. Na výškách klam. A v dálce lež... Jich slzy první mízy tekly: ani tam šťasten nebudeš... Já kráčel však, zřel hory zvedat svá bílá čela v oblohu... Teď nikdo nezví, kde mne hledat,..hledat,... mne, který jinak nemohu... 71 A když jsem v slunci stanul blíže, kleč nízkou uzřel na výších jak na hřbitově černé kříže, skrz mlhy nekonečný sníh, když mlhy bránily mi zříti nezvěstná města, světla chat, zelené louky, které cítí ve vodách západ umírat, když otráven, té výšek hluše, té nudné slávy syt jsem byl, já vrátil se... Však ztratil duše, jež zrádně tak jsem opustil... 72
PÍSEŇ.
Počkáme, drahá, k zítřejšímu ránu, než růže rozpučí... Mne k ďáblu zatím, tebe modlit k Pánu se osud smutný naučí... To bývá však, že ten, jejž prosíváme, se věčně neozve, jen mlčením, jehož se obáváme, nás v mrtvé ticho zve... Tak nedoprosivše se spásy naší, my v posled zhřešíme... Hřích bude možná nad modlitbu krasší Vykoupí?... Nevíme... 73
PODZIMNÍ NOCI.
I. Podzimní kytarou zahrady žlutými tóny se chvějí: Umírat za teskné nálady, když je po naději... Chvíle, kdy budoucnost neláká, minulost shaslou čpí vůní... Ulicí berla žebráka na smutné dlažbě duní... Po stěně radou knihy tvé dědičná kletba tíží... Pravdy jich krásné, však neživé jako Hamlet se plíží... Ošklivá skutečnost, toulavá v špinavá okna cizí... Všecko se nabízí, prodává s otrockou ironií... 74 II. V zahradě záhon již zbývá slunečnic teskně chřestících tmou... hnědé listí se kývá kaštanů nad vodou... Ptáků křik slyšet zníti střech přes hřbety, přes hroty. Musili rozloučiti se navždy, jako ty? Ze slunečnic načernalých se zrní sype a drolí... Po častých bolestech malých už srdce nezabolí... III. Vysílilo to srdce tím, touhy že zapíralo, s úsměvem do kouta skrčeným že se života bálo, vysílilo již srdce tím, krásně že umíralo? Přišly ženy a našly je chladné již, zimomřivé, vznesly je ke rtům, vzaly je 75 polibků žhavých chtivé, přišly ženy a našly je umírající, však živé... Přišly však pozdě... Noc byla zlá, v níž mroucí nevzkřísí se, od polibků a od kouzla se nehnou stopy v ryse, přišly už pozdě. Noc byla zlá a že je konec, ví se... Plakaly ženy: před chvílí uhaslo jako snění, ač zlíbat jsme je toužily, přec zachráněno není... Je dni a roky zabily, dni neporozumění... 76
TOUHA.
Je večer. Světlo chladné, oranžové sníh osvěcuje, sosny zažíhá pod obláčky, jichž na sta výší plove tím nesmírnem, jež v dál se rozbíhá... Sensace nové chtěl bych vykopati na místech těch, kde vzhořel plamínek. Lze vděčným ještě vděčné srdce dáti? Lze pohřbit bolest vyhaslou i vztek? To moře Zimy v nesmírnu má hráze a splývá v jednu barvu s oblohou... V tom tichu obrovském je duším snáze, těm, které odpočinout nemohou... Cos láká dávné druhy vynajíti, že odešli, v svém srdci tolik ran, pro jiné živí pro nás musí hníti pod kamenem, jenž v srdci vykopán... 77 Chcem probouzet, chcem napravit, chcem zlákat, svou harmonii sdělit dávným dnům, ty obejmout, jež zřeli jsme kdys plakat, když křivdit se tak chtělo našim rtům... 78
PÍSEŇ O „LEDOVÉ KRÁSNÉ PANÍ“.
Po moří smuteční se lodi plaví, nad skály sosny ční v horizont popelavý. Ořeší zářivě tu a tam trčí. Kleč smutná bázlivě se k zemi krčí... Srdce se nezhřeje v tvé ruce chladné, něhy a naděje kde není žádné... Ty každé umučíš, jak se tak díváš. Proč nedýcháš v ně, víš? Proč nezazpíváš? 79 Tvé oči severní jen krutě mlčí, jak ledy jezerní, jak jámy vlčí a úsměv jako zář polární k noci žasne, vše mlčí, vlas i tvář úžasně krásné... Blíž tebe vzpomínám na fjordů lesky, mlčení panoram, skřížené blesky zapadlých oken z cest, přístavů, loď kam mizí, velikých, smutných měst, kde jsme si cizí... 80
MEDITACE.
A láska lásku časem nepochopí. Bolestí krutou vteřina se temní. Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou... Tma hrubých stínů osvětlením zjemní... Žluť hájů plane... Pták se koupá v ní. Je podzim krásný. Slunce plane kmeny. Jdem do své meditace zabráni v kraj životem i smrtí okouzlený... Lze leccos nechápat... Háj zvadnul již, však pták chce teprv zpívat... Slunce zašlo, a my chcem někam přes hory a řeky, my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo... Mhy teplé modrý rozvěšují flór... Jak listy žluté pod nohama chřestí... Lze leccos nechápat,..nechápat,... žal srdcí věřících a srdcí ubitých zoufalé štěstí,..štěstí,... 81 i to, že mroucí Duše milovat by teprv chtěla... Přissát se a vtělit do atomů, jež hoří světlem dnů a jimiž krok a úsměv žití přelít... 82
TO, CO TAK HÁRÁ V JEJÍM OKU...
To, co tak hárá v jejím oku, snad vášně dávné hořký rys. Je pomsta stará ve hluboku za odmítnutou lásku kdys... U lesa rokli nocí tmavou my přejit musívali z niv... My sami šli s tou vášní dravou, jak nikdy potom, nikdy dřív... Mech ze tmy volal, rosa ze trav, jedlové větve divoce nás šlehaly a balvan zvětrav úžasem svítil v potoce... Tu v šeru s klenby sosen spadlým nad klínem rvala ruku mou, já se zdvořilým stiskem schladlým, s odvahou ona zoufalou... 83 A přešly dny a nebezpečí... Dnes lhostejně kol mužem jít... Jak umí mlčet mstivou řečí, jak vyzývavým štěstím žít... 84
PŘED JITREM.
Krajiny, lesy mlžný tvar zdvíhaly z modrobílých par, háj zamlkle a žlutě vad... Dny osaměle šumí... Já chtěl bych s někým rozmlouvat, jenž přec jen porozumí... A básník velký ve mně mřel... Mne úžas němý opíjel, že mlčky šel jsem, sám a sám takovou němou dálí... Já chtěl jsem říc’říc’, čím vru a plám, však všichni tvrdě spali... Před jitrem bylo... Noc a stín, chlad, rosa, smutky z doubravin vstávaly, oči zářící vzbuzených měly laní... Zvířata z trávy chladící vstávala za svítání... 85 Však lidé spali. Šerý klid ten musil chodce unavit, básníka, který zacházel za obzor lunou světlý... Víc bylo cítit květů pel a sny tak více květly... Než úsvit vzplál, já zašel již, já, poutník zašel v jinou říš, strun prasklých za mnou zbyl jen zvuk, jejž jitro vyčkávalo... Proč radost sdělil jsem, sta muk, před jitrem, když vše spalo?... 86
POHRDÁNÍ.
Výčitku nechci z očí tvojich číst... Dnes podzim v uschlých stromech zahořel... Jak mlčí zdvořilá tvá nenávist, jak mlčí. – Snad jsem jednou mnoho chtěl, však vzíti neuměl... Kdys louky kvetly zlatem vlasů tvých, tvých očí modrem, rukou bělostí, tvých kroků měkkostí, mech váben tajil žlutých listí smích, tůň černá houpala tvůj obraz v paprscích... Byl zázrak, není... Rozklad, zhouba let... Však umíš dosud plnit dávný slib než smrt a život líp: pohrdou takou ničí neplá ret a z očí trpčí smích já nevyčet... 87
SLOKY.
V bezlidnou Samotu se člověk mnohdy ztrácí... A věčnost zvlášť tu zahovoří k snům... Zde slunce lítostivěj’ dokrvácí. Tu lesy ční k mlčícím oblakům... Ten klid má sílu... Láká ku smíření. V něm stichlo vše, co kdys tak mohlo rvát... Od lidí, od chimér, od bludů, pravd a snění kající revolty se touží odpoutat... Je lítost z něčeho, co v světě neuzrálo, bez hořkých výčitek, těch, které zklamal cit... Je lítost z něčeho, co plody slibovalo. Co velkým nebylo, však co jím mohlo být... 88
TRUCHLIVÁ PÍSEŇ.
Všecko nám uniklo ze slabých dlaní vztažených po daru, kterým nás lákalo odvážné štěstí... Dravé nás bouře z jara přepadly z nenadání... A pak jen ostrovy mizící zřeli jsme za sebou kvésti... Hlava tvá upomínající na noc temnou, blýskavá hloubkami tajemných jezerních zraků, z náručí se mi vysmekla s výčitkou němou a jemnou, hrdou a plachou, jak loučení odlétlých v neznámo ptáků... Od těžkých pletenců hvězdami noci prosetých vlasů prsty mám zalité krví, zápasem objímání... 89 A když jsi vzkřikla: „mrtva jsem pro tebe do věčných časů,“ dlouho já nechtěl věřit... A pustil jsem tě z dlaní... 90
KRÁLOVSTVÍ.
Mně Podzim zabzučel divný zpěv za břinkotu mandolíny. Krev krvavě zrála v ohni rév a krajinou ztmavěly stíny. Na mandolínu si vítr hrál a vzpomínky pobídnul zníti... Mé dítě... Já moh’ jsem kdys býti král... Víš... Moh’ jsem tvé království míti... A ona drobounkou nohu svou z pod koketní nadzdvihla řízy: Já mohla tvou býti královnou... Dnes, žebráci, jsme si tak cizí... 91
FANTOM Z MLÁDÍ.
Když odešla z duše mojí, ni jeden zvuk nezbyl po ní, ni jedno echo, ni jediný kročej v povadlém listí, ni jeden květ pohozený v skleníku její rukou, ni jediná jehla vbodnutá v nedokončený závoj... Pak ve mně uvadnul drobný člověk a vyrůstal člověk větší... A jednoho jitra hořel jsem bílých paprsků světlem, můj kalich po dlouhé jeseni, po zimních, mrazivých nocích se zatřás’ v novém jaru a v nových odstínech hořel... Tak minuly dny... jak nejnižší zvíře já zvyknul jsem odchodu jejímu, s klidem již pronášel sladké to jméno, 92 a rozum i cit, vše vychladlo, vyvřelo široce, mocně a slavnostně, okázale, jak tekly by veletoky... Pak zjevila se mi po rocích... Pod lunou ztichly lesy a palouky zasněžené a hřbitov když jiskřivě dřímal a zvony když umřely v dálce, bařiny pod ledem plály... Když psi se nevzbudili... Když vesnice v dálce spaly... Tu polo zpívajíc, polo plačíc a polo se smějíc, šla ve vzdušném šatě jak nikdy a polohlasně pěla, a věnec uschlých růží kol hlavy své ovinutý, tak přišla, a horké slzy jí kanuly s očí ve snu... A polo zpívajíc, vášní zadrženou a divou mne chytila ve svoji mladou a opojnou, chtivou náruč, proč že jsem nevzal to její životem vonící tělo, proč že jsem neutrh květ, jenž tenkrát se nade mnou schýlil? Tak žhavě, tak divoce, dnem i nocí, dny dlouhé a dlouhé a měsíce dlouhé proč nechal jsem ji tak v touze čekat. 93 A teď, teď s výčitkou přišla, když zapomenuto dávno. mne, zdálo se, přišla vyssát divokým žárem svých očí... Tak po mnohé noci já slýchal výčitky marné touhy, žár polibků cítil a objetí měkkých ramen, slz vlažný pád a loučení šepot snivý, jenž se sny těžkými vyvanul vždycky k chladnému ránu... A ráno zas střízlivé bylo, ni jeden zvuk nezbyl po ní, mhy bílé padaly obzorem, zvony mrtvy a chory, ni jeden zvuk nezbyl po ní, ni šlépěj v povadlém listí, jen zítřky dlouhé, ty dlouhé dny, ty dlouhé roky... 94
ILLUSE.
Vím už, co ztrácím... čekal jsem dny, čekal jsem noci, čekal jsem věky... Ještě však toužím... Nevzhledný milenec čekám na slíbené vděky... Slíbila, že mně srdce dá, chci-Ii v něm krůpěje krve zvážiť, v noci, když voní reseda, rosou když stříbrný temní se pažit... Slíbila zlatý klíč k duší mi dát, chci-li jen proniknout v hloubku její, tam, kde je mrtvý, mlčící chlad, tam, kde spí výsměch s beznadějí... Slíbila, že mně ustele přadena zlatých, dlouhých vlasů z přástevnic zlatého kužele, lásku jež upředly do věčných časů... 95 Slíbila, bílý prs rozkvetlý dnes že mne zavolá rozpukem zrudlým, záporu hlasy „ne" odlétly s posledním rozmarem o radost schudlým... Stál jsem. A vyslechnul krásný slib jejími slovy melodickými... Přijde-li?... Aby žilo se líp... Jara jsme přečkali, dlouhé zimy... Slíbila, nepřišla... tak jsem děl – smál se kdos naivní víře z dálek... Nepřišla dosud... Zamlčel obzor se otázkou, smutně se zalek’... Modrý háj svítil za rosy... květiny dýšou a voda pláče... V přehnutém po větru rákosí tedy se utluče toužící ptáče?... 96
MELANCHOLICKÁ PÍSEŇ.
Tma... Řeky břeh je osvětlen žlutavým svitem západu... Lhostejní skutečnost i sen, jen podzim civí v zahradu a do oken... Bolesti hučí vzdáleny i to, co srdce rvalo mi, tok roků dávno ztracený přes města, pole, přes stromy, tok dlouhým tokem ztrávený... Jak by se vpil a omýval zelené louky, kudy tek’, jak zanikal by, vyprchal a jak by v jeho úbytek kdos pravdu lhal... 97 Kraj neznámý spal přede mnou, rezavěl tichým podzimem, lkal svojí píseň dojemnou; my dobouříme, dohřímem, i smrt je k žití potřebnou... 98
NENASYTNÁ LÁSKA.
Za tolik tvé lásky já úsměv zamlklý Ti dal, za tolik tvé bouřící vášně své dal jsem pochybnosti. Tys žhavá byla krev a já stín večerní, jenž hlídal všecky ty, kdož přešli nevěrní. Z nich každý rozpačit se cize usmíval a mlčel diskrétně v té zašlé společnosti... Tys hořela ranním snem, jenž louky obetkal a do tenkých věsil bříz harf paprskových přízi... Snad zřela jsi s illusí mou duši, přikrytou čerstvými věnci? Sestup v ni. V tmách vyrytou a pobořenou stěnou vlhne němý žal a v hloubkách nesmírných paprsek každý mizí... Tak zmizíš a shasneš ty. Jsem propast bezedná, jsem nenasytný, jsem krutý, jsem nedoměrný chtěním... 99 Já vlažně se mohu jen smát. Však vypiju tvou krev, jak přátel kdys prostoduchých a bláhových bez počtu děv. Mé ruce jsou lichotné, má hlava nevzhledná, a duši mé možno růst jen světel pohlcením... 100
III.
[101]
ORLÍ JÍZDA.
Sedněme si na oblaka... Nejdále přec ujedem. Nemožnosti křísit láká, nepřehledná vábí zem. Příkrá kynou horská sedla – děsí tmavé soutěsky. – Nad zemí jak noc se zvedla, v hloubce vod zříš záblesky, světel mživé dlouhé šňůry křižují zem celou s hůry. Oblaka hřmí po vichřici nad skalami, nad lomy... Jsou to zvuky, strom jak čnící ve výškách se rozlomí... Plujem:... skály, břehy, moře... Prometheus? – Kvílí kdes... 103 Jeho věčné slyšet hoře, sup je vztyčen nad útes, hlavu zdvihne a zas klová, zobec zatne, a zas znova... Plují oblaka a letí, věky mizí pod nimi, jeden věk a druhý, třetí od jar zkvetlých do zimy, mají lehkost křídel ptáků, mají tichost duchovou, tančí oblak po oblaku ve dne, v noci, světlem, tmou, prosyceny vůní lesů, vlhkých luk a horských tesů... Chatrč dřímá... Rybník... Vrby... štěkne pes... Zní dětský kvil, vesnice se v dálce hrbí, mraků stín ji přepůlil. Obilná se mění role, tančí slunce se stínem; obrovská hřmí města dole v zmatku, řevu jediném; oblaka dál musí plouti, plachty věčnem rozepnouti... Pak se mění scenerie... Ve výškách je všecko sen. 104 Sisyfos však dole žije dávno s bohy znesvářen... Chytrý Sisyfos. Tam válí s obrovských hor balvany. Věčná žízeň, ta ho pálí, nikde léků na rány... Balvan padá, rve a drtí... Padá, ale neusmrtí. – Jezera, jsou dole slaná... Někde Betlém v ústraní. – Pomůže ta kopím rána? Kříž, jenž v zem se uklání?... Nastane-li zkonejšení? Kristus neví, váhá... sní... váhá... to je hrozné snění v Getsemanu poslední... V slávě umřít... V slávě vstáti... Může to cos lidstvu dáti?... Orlí touhy k výším plují, dole potlačen je smích... Z vlčích jam, hle, světélkují oči zlé a jejich hřích... Oblaka jsou lehká snění do neznáma plující, oblaka jsou zapomnění ve výškách let tlumící, 105 oblaka jsou touhy věčné, vznícené a nekonečné... Rozžhaveny sluncem letí, věky mizí pod nimi... Jeden věk a druhý, třetí od jar zkvetlých do zimy... Tragiku kdos dole hraje. – Orli blouzní o výši... Bolest dole v srdcích zraje, ale jak se utiší?... V slávě umřít... V slávě vstáti... Může to cos lidstvu dáti?... 106
CO MOHL NAJÍTI POUTNÍK.
Za rána poutník přišel do kraje cos neznámého v dálce hledaje... Tragiku žití cítil, jeho hlad... A přál si nacházet a rozdávat... Hořely louky květy prostými a hory, hory čněly za nimi... Vše podmanit, vše přerodit v tom dnu, několik jisker dát jen ze svých snů... Míjely louky... Moří nespatřil... Dech lesů vyvál, den se rozšeřil... A v posléz bylo vše, nač vzpomínal: několik srdcí našel a své dal... 107
BÁSEŇ SENTIMENTÁLNÍ.
V louce si dítě hrálo. Blatouch čpěl a kmín a trávy, hluboký les pěl... Však ustaraní lidé šli hledat život, který teprv přijde... Bez odpovědí všecky otázky, šli trpce, kosy, hole, opasky na slunci plály dlouze, a dálkou mizeli v své mračné touze... Jdeš za nimi. A dálkou velkou jdeš. Den nepřines’. Noc nepřinesla též... Vzpomínáš... Proč jen dítě si zpívalo?.. A blatouch čpěl, tůň, sosny, sítě... 108
ZOTROČENÉ ŽENY.
Všecky se vzdaly již mužům, všecky, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání... Jen jediná Panna zbyla... Šla důvěřivě, šla zticha se svahů svítivých liliových polí. Jen jediná milovala ještě první a čistou láskou, cudnou a dětskou a nesmělou k odevzdání... Tak milovala, jak na jaře milovat možno: toho, jejž uzříme za svítání rána. Vetřelce-hlídače nad polem lilií zkvetlých, jenž obchází z dálky a žárlivě hlídá a čeká, až kalichy puknou a vysvítí bělost... Jen jediná Panna zbyla s Hlídačem smělým... Život on znal však a mnoho žen viděl, těch, které se snadno vzdaly... 109 S ním zbyla, jenž v žádosti po tělu hořel a s lichotnou nahou hledal žen zotročení... Ji, poslední Pannu, ji chtěl by však krásněji zotročit; ne tak jako ty, které se daly oklamat a zlámat jak stvoly nabízených mu růží... Ne dary a lstí a šperky a úsměvy, ne odloučením se od přátel, jeho volbu když zhrdavě zatratili... Všecky se vzdaly ženy, lehce, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání... Tam v chudých předměstích na tvrdých, horkých ložích všecky se dávno vzdaly... V přístavech, v loděnicích, v nevlídných, dusivých domech, civících ztlumenou bídou do tůní třesavé řeky... Na těžkých kobercích komnat v zahradách setmavělých oblaky večera, přes věže ve výši plujícími vyděšenými orly pokrvácených křídel... 110 K půlnocí v obrovském městě ženy se nabídly všecky, by sestárly k ránu... Jak hedvábí šustilo studem... Jsou střevíců špičky něžné zpod stolků volající a ve zvadlých hlavách žhavé jsou oči: těm planou, kdož vstoupili právě... A všecky, všecky se vzdaly... Jen jediná Panna zbyla s tělem sněhobílým, s tím křehkým pasem a s ňadry porozvitými, s tím postrašeným zrakem, jenž vetřelce oddaluje a přece zvědavě láká a připoutává k sobě... Jak dlouho přemýšlel Hlídač o krásnějším zotročení... A dlouho čekal až k noci, muka své lásky dloužil, a dlouho na měsíc čekal, až zasvítí do lilií, a dlouho naslouchal dechu sblížených ve tmě tvorů, a dlouho naslouchal šumu lilií, jež spaly, ničeho netušíce o jejím nebezpečí... Pak dlouho jí marně volal nejsladšími jmeny, by naslouchal zmateným slovům naivního vzdoru. Přes šumících lilií pole třásly se jejich hlasy, 111 ty, které se domlouvaly, ty stále rozžhavenější... a dlouho ji marně volal nejsladšími jmény... Až v půlnoci skoro to bylo... Pěšinou v lukách úzkou cesty půl přišla vstříc... sama se zotročiti... Všecky se ženy již mužům vzdaly, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání... 112
TŘI PANNY.
Tři panny za světlé noci blouznily na terase, když z květů šla vůně k moři... A cypřiše tmu svou vrhaly v sněžný mramor sloupů, šept noci fontána lkavou přerušovala písní a dužnaté kaktusů listy stín metaly v trávu... Ta jedna ve vlasech měla péra bělavé rajky, v své ruce loutnu, tančivě dotýkala se trav a zrosené země, zdá se, nemilujíc tragickou láskou; ta druhá v zápěstí gemmy s posvátným zaříkáním milence, pohřbeného za rozpuku jara na krvavém poli Hackeldamy, všem hlasům noci naslouchala... Ta třetí s očima náhlým kouzlem uhaslýma, 113 jak odplul vždy milenec její před západem slunce po vlnách stříbrných a po zelených rasách, po dlouhých stínech, táhnoucích z protějších břehů, svých družek bez konce se vyptávala o slibech srdcí, o věrnosti mužů a o smutcích svojí lásky... Ta smutná, v zápěstí gemmy s posvátným zaříkáním milence zemřelého, družkám vyprávěla: Keř divokých růží roste v úpatí Hackeldamy, sta růží svítí v slunci, a když opadají, na pláni moře, moře, moře jich je rudé, jež volá a mluví každým rokem mi známou řečí... Je měsíc růží... Hlas mluví podivnou řečí z hrobů a volá mne dnem a nocí... Možno odkládati?... Ta, jejíž milenec odplul právě před západem, se těšila na shledání zítra v stejnou dobu. Na palác myslila bílý na protějším břehu, na sály ozlacené a křišťálové síně, kde z pitvorných fontán stékají vody roztříštěné, se houpavě uklidňují v mísách nadzdvižených 114 obřími netvory a květy vydychují bolestnou touhu po rtech... Ta divoká, v ruce loutnu, bezstarostná, k tanci napjatá jako luk a pružná k utrpení i k neznámému štěstí, se smíchem odhodlána dneska, právě dneska tuláku podél cesty tajně se zaslíbiti, jenž měl jen ruce své a hlavu zažehnutou geniů chudých prudkou, doutnající jiskrou, ta divoká snila teď o něm, přijde-li zas zítra hladový, ale silný silou milování, ubohý, ale hrdý touhou k nepřečkání.... A tajemstvím tím zpívala a v tajemství tom tančila, tančila a tančila divoce po květech a travách, na loutnu hrajíc, tělo své kolébajíc tančila, smějíc se, tančila, divoce tančila jak chvění moře a třpytivých hvězd a jiskření světel tančila... 115
O ZAKLETÉ MYŠLENCE.
A bylo bezvětří... My ani nepluli, hořely obzory a lesy kolem moře, a plachty svěšeny se vanem nevzduly, pod tichem nesmírným vše snilo na prostoře... Kouzelných ptáků zpěv a štěbot z hájů zněl a víly koupaly se vynořené v půli, to kraj byl z pohádky, jenž tolik zlata schvěl do vížek, hradních zdí a chrámů do kopulí... Mou duší provál jih, pohádka byla v ní, a vděční časové, tak slunní, pradávní, a stromy jablky zlatými přetížené, pták zpíval duhový, stín pod ním míjivý, princezna čekala již, oči uslzené... a rychle unést ji, čas byl tak příznivý... 116
ROMANCE O ŽENÁCH.
Tenkým smyčcem si břízy hrály, jarní větry povívaly... Ženy šly ověnčeny v stráně, my jsme se dívali z dálek na ně... Tančily na slunci v zrosených travách, večera odlesk na horkých hlavách... Všecky jsme znali po jich hlasu, poupata vadla na jich vlasu... Lehkomyslně si s květy hrály, včerejšky vesele pohřbívaly..., přes propast tančivě přelétly mžikem s vítězně naivním, divošským křikem, 117 co my jsme nad hloubkou stáli tak zoufale tam, kde se sypaly smíchu jích korále, střemhlav jsme padali v zoufalém mlčení, v záhad a hrůzy posvátném dotčení... 118
DO JEZER STÍNY LESŮ PADALY...
Do jezer stíny lesů padaly, jež dorůstaly v prales mlčenlivý... V mé duši bolesti vždy nechaly svých stínů protest, děsivý a živý... Jen podle slunce, vteřin, doby dne ty stíny dloužily se nebo hasly, úsměvy horké mělo poledne a stíny západu se chladem třásly... I bolest má ve věčných proměnách z mé duše mizela neb celou skryla, dle slunce, žen, oblaků na horách, dle touhy, jíž se marně rozbouřila... 119
MLADÁ LÁSKA.
A milenec řek’ vše, co mohl říc’ tou otázkou, jež z očí mlčky zřela. A řekl ještě více, mnohem víc... Ba víc než chtěla... Co mohlo vášeň větší lásce dát, než odvar kvetoucích těch rudých máků? A napili se. Jak plá horký sad. Noc zívá v zraku... U jezera kůň bílý náhle ržál svou výstrahu, neb čas byl dále jeti... Však jeden druhému již v loktech spal v osudném spjetí... Kůň neklidně se koupal v modru vod za noci, jež tak šelestila travou, a hudbou lesů řeky doprovod táh’ nocí tmavou... 120 Pak bloudil podél vod. A podkovou o balvan zvonil, aby vzbudil spící... Ubledlé ráno dýchlo rosou svou na milující... A s vlasem vlajícím a zemdlená na oře vhoupla se v té řádíc hřívě, jak on ji sevřel ve svá ramena, jak výsknul divě... To byla jízda strašná v hrotech skal, po špičkách jedlí, po oblacích, věžích měst zakouřených, slunce lesk kde vzplál, po lukách svěžích,..svěžích,... co dole zvony burácely, třás’ mrtvými buky vichr, orli pluli pod mraky, slunce vyzářilo jas jak prasklé v půli... Nic, nic tak nemohlo hřmít ve výškách jak první láska,... odvážné jež nítí... Jak bílá bělost... krvavý jak nach... Jak živé žití... 121
KRISTUS KRÁSY.
Skrz kosatce a máky, skrze růže on viděl to: vše vůní zemdlelo. V ten den šel křísit jedno mrtvé srdce, jež touhou po všem krásném zemřelo... „Vstaň,“ řekl mu, „dnes není nad oblaka, jdou prudce, zdvihnou křídla toužící, a obzor nekonečný svádí, láká, že navždy se v něm ztratí poutníci...“ Leč srdce řeklo: „Marno. Věčné hoře té touhy zloupilo mne o štěstí... Sny Kristův sladkých velké jsou jak moře, leč ještě větši lidské bolesti...“ 122
BALLADA.
Nocí park voněl příliš hlubokým, sílivým dechem... Nějakých kroků plachých rozléhal se echem... V zamlklém šeru světel mlčící altany spaly,..spaly,... šumící vody vlny své hýčkavě kolébaly... Přede mnou krásné, však mstivé ženy já uzřel rysy... Vraťte mi srdce, šeptla, jež jsem vám dala kdysi... Chci je dát tomu, jenž neví, jenž jednou v žití se zjeví a který je vyvolený jíst se mnou jablko Evy... Srdce? já vydech’ jsem stěží – to v dobrém úkrytu leží. Anděl věčné mé touhy ho plamenným mečem střeží... Odváží-li se však pro ně ten, jenž vyvolen vámi, dám mu je pouze mrtvé a zmučené výčitkami... 123
ÚNAVNÉ ŠTĚSTÍ.
Únavné Štěstí, můžeš odejít, tvé chvíle klidu nepřinesly klid. Před zahradou, až mříž ti otevrou, kdos jiný čeká s tváří zmučenou. V zahradách vyseděl jsem kvetoucích, i zaslech’ zvonky stád, zřel květů sníh na prsy hříšných padat Magdalen. A zdřim’ jsem dlouze, sladce unaven. A očí otvírám – je po Štěstí. – Lká podzim písní nových bolestí. Jeleni říjí v teskných oborách a oblaka se choulí po Horách... 124
BALLADA „O BRUTÁLNÍ RUCE“.
Srdce Žen jak rozkvétala, Ruka k nim se vztahovala... Zarostlá a žilovitá, zmozolená, prací zrytá... Otrok mozku, stavím, kuji. Tebe, srdce, potřebuji... Utrženo náhle, prudce, jak v té černé voní Ruce... Okouzleno brutálností, smyslů hrou a žárlivostí, Srdce už se neubrání. Jak v té horké leží dlani... Zvyklo si již ustrašeno, láskáno a pohlazeno. 125 Zvyklo, i když prázdno v hrudi, když jak led ta ruka studí. Často krutou bolest sneslo, často povstalo, by kleslo... Zvyklo, i když z ruky padlo, krvácelo, u noh zvadlo... Zvyklo prosit zakřiknuté, nevšimnuté, ušlápnuté: Ruko, Ruko, buď mi věrná, láska má je bezeměrná... Mlčí Ruka... Tísní stěny... U cest kvetou jiné ženy... 126
KOSMICKÁ ROMANCE.
V dubovém jsme háji stáli, věky s věky rozmlouvaly. Tím jen, že z nás každý toužil, den se klenul, zářil, dloužil... Uzlem zkvětlé křižovatky šli jsme ve svět, starci zpátky. Na hrobní si sedše výspy těšili se, že se vyspí... Oči starců výzvou blýskly, závratnou jsme touhou výskli: Nedošli jste konce všeho? Neuzřeli Neznámého?... 127
JEZERO MLADÍ.
Tak velké ticho dřímá v hájích, po luzích, vrcholy stromů v světel tonou illusích, pod nimi tmavé vody Utišení,..Utišení,... kdo do nich sstoupil, z toho světa není... My níže sestoupili, po pás vhrouženi, nás úžas zachvátil a sladké toužení. A my se rozmáchli po vlnách skvoucích jezerem duší, nikdy nestárnoucích... A slunce, pestré škeble, květy na vlasu a stříbřící se sluncem pěnu, v úžasu šly duše, stříkající věčné rhytmy, z koupele světla do lidského přítmí... šly bílé, růžové a v chóru zpívaly, srn zraky jasnými se dálkou dívaly, neskryty rouchem vlavým kolem boků, šly nestárnoucí bezměrností roků... 128
BALLADA O „VÝVRATI".
Smrt vešla v rozjasněný, světlý důl... Jím vítr ostrým hvizdem provanul... Šla s dívkou plachou tajně, tajemně. Ji odloudila navždy od Země... Doufala dívka – tak se chvěl ji ret: – že musí vyváznout, že musí, musí zpět... Cesty se neznámými stávaly, a stromy řídly, s bohem dávaly. Strom poslední, se zdálo, mlhou čněl. Hle, stupně k hřbitovu – mramorů běl... Strom poslední tu zbyl, na který srdce vryl kdys ten, jejž milovala, jenž však netoužil... Strom bouřně objala, lačně se přissála, na kůru bílá ňadra svá, rty vtiskala... 129 Byl mohutný strom, silný, hrůzou jal se chvět... Chtěl by ji zachránit, u Země zadržet... Než, vyšší mocí v ráz jak bleskem sťat se zvrátil... A přízrak plaché dívky do věčna se ztratil..ztratil... 130
OTEVŘENÉ VEŘEJE POZNÁNÍ.
Zahrady přes noc zkvetly celé růžové, lesk měly perletí, A hoří duhové... Přes jejich bílé zdi se nahýbají, děti,..děti,... jsou touhou ubledlé... Jak obsypány snětí... Přivřené povzdálí zvou zlaté veřeje a smyté zašlostí lákají kročeje, – ráj zdá se otevřen. Tu možno projít v krátku a vniknout do tajemství rozkvetlého svátku... Hned u veřejí strom vás volá poznání... Nějaké kvílí z květů svadlých pokání... A zítra zříme: ránem sprchávají stromy, jich sukovité větve vyschlé ruce lomí... Zář rudá klesá v barvu nebe šedavou, špinavé květy v hlínu sprchly lepkavou... A v tichu čeká srdce rozechvělérozechvělé, kdy ztrestají nás hrozní archandělé... 131
KDO TAKÝ ŽAL VÁM ZPŮSOBIL...
Západem v stromech vyzlacen čněl ostrov v mrtvém tichu trav, na zlaté půdě zlatý sen se vzpjal a vzlét’ kol našich hlav: Šly Ženy, jež jsme znávali, však byly bledé k nepoznání, krev ssedlou měly na srdcích a měly bodné rány v skráni... Voněly teplem samoty, jež do vzpomínek zadýchly, večerem louky hořely, ve vodách barvy zatichly, a my jak bychom zase šli kdes před roky a s někým sami pod stromy touhou temnými, pod zamlklými samotami... A zjasnila se vzpomínka... Tak mnohý hlas jsem zdiven slech’, zněl jiný pláč a jiný vzkřik a zase jiné ženy vzdech, 132 dalekých roků ozvěny z intimních síní v světel jasu, z křů zelených a z jarních trav a ze spuštěných, temných vlasů... Kdo taký žal vám způsobil, já ptal se jich tak hrozně tich, a ony rozsvětlený zrak za překvapení bolestných mi děly: rány nejhlubší jsou od těch, kdož nám nejmilejší, od nejvěrnějších větší jsou a prudkou vášní krvavější... 133
IV.
[135]
CO NEZKOJENO...
Jen velká láska, nikdy nezkojená a žhavá vede k inspiraci díla... Měšťácká, filigránská, smutná žena jen pro naši se bídu narodila... Smyslné bouře, citů rozjiskření i těžké dramy v duších našich hrály... Nejsilněj’ vzruší ta, jež pro nás není a kterou spatřivše jsme nepoznali... A běda poznat ji – a líbat běda, a běda pátrat po kouzlu, jež jalo... Co nezkojeno, velká křídla hledá a plamen věčný, by v něm umíralo... 137
VĚČNÝ NEPOKOJ.
Veliká slova měla vzlet a drobné srdce něhu, vkus... Možno se k výším rozletět, neb zůstat. Srdce štkalo: Zkus’!... A když jsem v nekonečno vzlet,’vzlet’, tam dole Srdce hrozně plakalo... A k Srdci když jsem sed’, mne hnízdo orlí lákalo... 138
MEDITACE PŘED NOCÍ.
A obilí lenivě praská a šumí, stroj lenivě zpívá, bzučí, Kraj lenivě stmívá se, teskně, jak umí, pod světly řeka hučí... Pod světýlky drobnými Evropa hasne, jež v bezvětří slábnou a čmoudí... Kdys vyplula za rána v pohodě krásné, teď bloudí a bloudí a bloudí... Kdo živý, ten usnul a proto ty smutky, ta veliká před zmatky ticha... A něco jak bolehlav jistý a prudký z těch opilých nocí dýchá... Ne, není však ticho tak, jak se zdálo, teď z hrobů cos mrtví děli: Vám nahoře líp než nám se spalo... A přece jste žíti chtěli... 139 A mrtví se trapně usmívali pod rozdrolenými věnci: Co z života vašeho vyzískali ti věčně kosící ženci? 140
PRÁZDNÁ SRDCE.
Nemožno utlumit svou nenávist ku příliš prázdným srdcím krásných žen... Jen vykořistit, srdce mužů jíst, když dal jsi žár, být chladem podveden. Nám zčernala krev v krutém zápase, jímž vlečem svoje přepínané síly... Však naše srdce vyrvat nedá se na úměrné a drobné, stejné díly... Někomu lásku, jiným nenávist, však plnou, silnou, hrozně vážnou... Buď Kristus být anebo Antikrist... Však nikdy zakuklen a s maskou vlažnou... 141
SLÁVA.
Ta sláva a ten triumf těžce zasloužený, to mělké lichocení dosud v uších zní... Nějaké kvítí v krok vám stlaly krásné ženy... Táh’ průvod kolem oken hlučný, groteskní... Do výše byl jste vznesen... Hlasy davů řvaly, svět příliš v ostrých světlech zdvižen zdál se plát... Sny něčí odlehlé se o vás obávaly... Druh zapomenutý to byl, jenž měl vás rád... Vždy sám a ruku vrytou na šeď ostré brady, zdá se, že kdysi stejným trpět musil zlem..zlem... Ať pochlebné vás neopustí maškarády na místě popraviště odlehlém... 142
V ZEMI KONTRASTŮ.
V té zemi kontrastů: jen snily duše bílé, jak blátem doby jít, by prach je netřísnil... Svévole králů mívala tu vděčné chvíle... A slabost lidu vzpoury, směšně krátkých chvil... A podlá přetvářka náš soucit odháněla od mroucích skutečně pod hrdou rouškou svou, a tlupa šejdířů úsudek zviklat chtěla nad psychou doby lstivou, zpupnou, kramářskou,..kramářskou,... cejch nezasloužený v své horké nenávisti vpálila osobám, jež stály bezbranné, s cynickou radostí, že cejch zbyl na kořisti a jim že za podlost se chvály dostane... V té zemi chuďasů se nízcí běsi rvali, zněl směšněj’ protest, ubožej’ rok od roku... Malincí lidé na velkost si prázdnou hráli, hrot mučednictví vrážíce si do boků... 143
LIDSKÉ GOLGATY.
Zamlklé ticho dnů že věští bouř, já předvídám tak často v nepokoji. U země plazí se tak nízce kouř... To duše k duši promluvit se bojí... Svit sinavý kruh sosen prostoupil, jenž věnčí vrchol – každou velkou snahu..snahu... Zde Golgaty by krásný vrchol byl: uprostřed jeden kříž a sta – těch vrahů... Na vrcholech se tyčí křížů sta, žoldnéři mají kostky připraveny... Vlast oživne, jež travou zarůstá. Řvou muži pod kříži, řvou děti, ženy... Své Kristy ukřižují... S vrcholů s morálkou dolů do děr zalézají. Své vraždí Kristy pravd a rozkolů... Pak pro jich z mrtvých vstání roucha tkají... 144
FAUST, DON JUAN A SVĚTEC.
Faust, Don Juan a Světec... Z jedné matky jsou. A bratři, nemýlím-li se tou domněnkou. Faust prvorozený s Mefistem v duši. Každým dnem pochyby rostou... Svět mní spasit rozumem... Don Juan spásu zří ve smyslech vzbouřených. Svět spasí genij zla. Nad hříchy větší hřích..hřích... Jen Světec modlí se... Jdou hlasy z daleka... A sní: Je možnost spásy mimo člověka... Faust Duši hledat šel. Don Juan líčil tvář. Snil Světec na modlitbách. Daleko však zářzář. Tři nenávidí se. A rvou se díla jich... A rve se rozum s vírou v nadzemské, rve hřích... 145 Sny, činy, modlitby... Dny... Věčné zápasy... Už z oněch bratrů tří nás nikdo nespasí... Na Zeměvstoupení čekáme doufající,... snů, lásky Herkulové, činů trpaslíci... 146
SLOKY.
Jsem člověk směšný, bez víry a bez přátel, ty milují, kdož jak já bídní jsou a nazí. Ty rád mám bez chytráctví, bez lstí, bez kouzel... A přímí, upřímní ti jsou mi nad vše drazí: Kdož třeba přišli vyžít, umřít, srdce dát za pošetilé, smutné, drsné, nelákavé... Kdož neuměli žít a věčný měli hlad, k bestii vášní zahořevše plavé... Kdo nezískavše srdcí lásky řemeslem, neschopni vlichotit se v srdce kohokoli... My nejsme dovední... a srdce příliš bolí..bolí... My zahyneme jistě vlastním pod veslem... 147
DIVNÁ SPOLEČNOST.
U mne se sešla všecka předsevzetí minulých roků... Za stůl mlčky sedala, a tázavě, v čekání kouzel na zakletí cíl, cíl svůj v prázdnu hledala... Hrozivých nihilismů úsměv zasmušilý nad naivním snem lásky vznícené, surová pomsta, v níž psi hladovící vyli, kypící srdce v krvi, v pasť svou chycené,... i optimismem rozzpívané chvíle před řadou dnů jež stály jedem zhořklými, zoufalství mého ruce na smrť bílé, jež smutným koncem pohrozily mi, ztrávené tváře prudkých nenávistí, zryté, naivních veselostí krásy živelné, msty osobní, jež páchnou blínem těžce zpité do cesty zlé a svízelné,... 148 ta bouřná hnutí dávno zašlých roků za jedné přišla noci, kdy se bdí, jak vidiny, jež ztratí se, žal v oku, v měsíčním světle podél bílých zdí... 149
HYMNUS UŠLÁPNUTÝCH.
Jsme rození zeměplazi. Buď slepýši jsme, buď zmije... My vcházíme ve svět nazí, ni křest nás neomyje. Ač doutnáme plazů nevěrou, bez bohů a proroků, z nás všech si mocní vyberou svá stáda otroků. My pouzí jsme zeměplazi. A jdem až k hrobu nazí... Chuť k životu, ta však mučí. Dnem každým víc slibováno. Proč přesycení nás učí: Chtějte a bude vám dáno? Chce slepýš. Slepýš však bojí se, jej možno ušlápnouti. Před podpatkem když tak skrčí se, jed nemůže vystříknouti. A rána bez jedu nebolí... Svět ví: kdos jen o pomstě blábolí... 150 Ač bezbožní, modleme se; když zeměplaz, tož zmije. Ta ušlápnuta přec hne se a jedem hořkost smyje: Za okované podpatky, za mzdu tu nuzáckou, za výmysly, sliby, pohádky, mstou mřete tuláckou. Jed rozloží a zmrví svát starý zvětralou krví... 151
ZPOVĚĎ OTCŮ.
Otcové před smrtí se synům zpovídali: My málo zdědili. My bídnou hru jsme hráli. Jsme z raçy otrocké, jež přišlápnuta spí a v bahně vlastního se žití utápí... A potom zemřeli. – Tu hořklo v ústech synům a posmívali se problematickým stínům: Kdo o moc staral se, své našel otroky a přebrodil se k ním skrz krve potoky. Brit jal a potápěl španělské galleony. Brit vyplul na moře a zloupil miliony. A Germán sklízet šel, kde ani nezasil. Kdo vzal, byl bohatým, kdo loupil, vládcem byl... Beatus possidens se učil být i pilným... Pak spráskal otroky svým bičem neomylným. – Hle, děli otcové: Jsme z raçy té, jež spí a v bahně vlastního se hnití utápí... 152 Že z raçy otrocké, – otroka neomlouvá. – Chyť vítr do plachet, a vyjeď, kam tvá touha... A osvoboď se sám... Však nic už nedaruj... O každou rvi se píď... Jen ne, jak otec tvůj. – 153
SKLIZNĚ.
Ovoce vzali jsme, růží sta, obilí odvezli sklizně, jetelů žatvy a vonných trav, všecko, co rovina uchystá, – nezkojili však své žízně... Za krásných nocí a podzimních dní na sklizeň žehrali chudou, o slunci pravěkém bájili, o jiné krajině polední, o dnech, jež teprve budou... Hrozny se zamžily, jakýs chlad v poháry trpký z nich kapal... Z růže zbyl v prstech prázdný stvol... A i ta žena přezrála snad, každý z nás teskně chápal... 154 Máky už neuspávaly do snů, jež měly moc spásnou... Lovčích rohů se před časy kdys kanci a jeleni bávali, ukryti travou řásnou... Krásné my ženy v otroctví k zveselení dnů brali... Několik problémů, přátelství, potom přec tížilo, mučilo, – a my se klamávali... Vzali jsme všecko... Však více chcem od krvácející Země, od Slunce, z oranžových brázd hnědnoucích podzimů nápěvem, která se dívá tak němě... Trpíme, zmnoživše lidský rod o stále rostoucí nuly... K tanci a k děsu, k smrti a k žití není dost rovin, dost lesů, dost vod,... ztrácíme sílu a vůli... Žíznícím, hladovým po částech Země svou rozdala duši, čekajíc na vzpouru, na hlad a mor, čekajíc, kam nás pohřbít v dnech, kdy po krvi žádost nás vzruší... 155 Vzali jsme všecko... Však máme týž hlad, nezkojili jsme své žízně, – na chudé lásky i přátelství, na chudou prsť, v níž těžce lze zrát, na chudé klneme sklizně... 156
DĚL DOBOU DNEŠNÍ ROZTRPČENÝ DĚD.
Děl dobou dnešní roztrpčený děd: Já velkodušně skrýval cizí viny. Já zásluhy spíš uměl vymýšlet svých krajanů a svojí domoviny... Já spíše zakryl jsem, kdo nebyl čist, bych neoslabil zvučné jméno vlasti... Však stalo se: já krysy nechal hrýzt a chytré zloděje jsem nechal krásti... Tak vedle něho, zachmuřenou tvář, já poslouchal a v úsečném vzkřik’ zmatku: Nevím, co zmůže mladý hospodář v tom rozkradeném, rozneseném statku... 157
KONEC ORLŮ.
Bez vláhy zpustla Země chudých jar, ztlumilo slunce dávných vášní žár... Do výší vzlétli orli poslední v ty červánky, jež do prázdna se dní... Veliká Srdce mřela v klecích svých, heroů Rozum osud bláznů stih’. Za svátků tmy vše zhaslo zářivé. Co nízké, vstalo, všední, plazivé... Za církve obřadů, svěc plápolu, za podlých rad, za hudeb hlaholu na klec, kde utloukli se Orlové, zří bázliví, malincí králové... 158
SLOKY O STARÉM MOČÁLU.
Jen starý močál je kolemkol... Vzduch zkažený, nízká kleč a stvol, a lidé se plazí, škoda chvíle, jsou malé touhy a ztraceny cíle... Kdys hlasatelé pravd krotce jdou, dnes opatrnicky veslujou ku přístavům starých, kdys tak přísní, a poklony dělají kompromissní. Kdo bez odvahy je zlomit si vaz, ten, hlupáci, vyvolen je z vás... Ten chybil, kdo příliš aesthetický, a chybil, kdo primitivně lidský... A nejkrásněji se líhnul, kdo pěl jak zvykem: kdo prostřední cestou šel, kdo lísal se, na davů udeřil cit, a že sloužil jiným, svým nemohl být... 159
POLITICKÉ A LITERÁRNÍ GENERACE.
A není, není žádné generace,... – je jeden mluvčím, – druzí překáží... Kdo vyzná se, je zodpověden krátce, ti ostatní jsou pouhou staffáží... Jen jeden hlásat pravdy neomylné je od nadšenců doby pověřen... má interprety pro výroky silné, má papoušky, ti křičí do čtyř stěn... Má chrámy svoje, kaditelnic vůni, jež každá ruka lehce rozkývá,... tím víc se tlačí davů na výsluní, čím na hodnotě vnitřní pozbývá... Bůh nevychází z pósy boha vůdčí, by nebyl znectěn jeho božský hlas... Za jeho autoritu strana ručí, on za své strany autoritu zas... 160
LÉTO NA VSI.
Vždy rozžíhá se krajina stem ohňů roztroušených svahy. – Jeden za druhým shasíná; pak skála ční jak žebrák nahý. Ves pod ní smutná. Tam jsem žil... Je shodná s pátravou mou duší. Zvon jaksi praskle hlaholil. Bůh nezmohl. Jsou lidé hluší..hluší... Se šprýmovnými návyky se válí děcka v loužích, sloty. A neznámé kus tragiky tu roste za nízkými ploty... Jsou pohřby, svatby... Vyryli pár jmen tu k hřbitovnímu ději... Jsou růžencové idylly, jež dobročinnost probouzejí. 161 Já, přechovávač veteší, jež rozvrat ve svém lůně mají, těch, na nichž hrdě peleší sny, jež se trochu posmívají, duch neuznaných cen, tak rád gestem neb slůvkem raním v krátku: každému z veteše té dát jdu malý problém na památku... 162
AUTOPANICHIDA.
Bych plakat nemusil, já umřel smíchem a za svou rakví kráčel, pouze sám... Z kaváren vyhlíželi ulic tichem se závistí, že pouze sebe mám... Zhnusiv se sobě, zhnusil jsem se jiným... Snad nebylo těch, kteří pochopí... Čas přetékal svým mořem teskně líným, a lidstvo volalo z té potopy... Však nebe nebylo tak dávno čisto a rovně vždycky nestoupal tak dým... Jen mně v té rakvi nebylo vše jisto: Čemu jsem smál se v jaře, na podzim? 163
GENERACE.
A doba, ta umírá, že promrhány síly. Na prsou má upíra, jenž bezkrevné vyssál žíly. Pohasly krásné sliby. A nic již nevykvětlo. Kdys děsily mládí chyby. Teď střízlivé, korrektní světlo... Té chásce, jež tenkrát spala, jsme učinili zadost. V své celé dnes chudobě vstala... Toť naše vítězná radost... 164
SLOKY.
Přes žloutnoucí stromy šerá v okna zří nám obloha... Maškaráda... Ještě včera chtěl jsem rvát se o boha... Mrtvý, mrtvý, zdálo se mi, světla planou nad hrobem... Živ je, živ, leč němý, němý, výmluvným svým způsobem... 165
TAKOVÁ CHVÍLE TESKNÁ...
Takové chvíle teskná jde nečekána... Na cestách smutné slunce a jíní rána... Kol oklamané zraky v mém zraku pálí... Hledíme na oblaky, jak tmou se valí... Přes Čechy vyšel průvod maškar a běsů... Pro pláč i pro smích důvod, pro výkřik děsu... Jde politická sláva svým krokem račím... Hydrocefalická hlava s tím mozkem ptačím... 166 Dav ubohý a hloupý se šklebí všady, posílá drzé troupy do maškarády... Sám už je nutno zůstat s duše své tichem... Sám bít se s ubohostí. se zlem a hříchem?... Sám podepřít si hlavu a hořce plakat?... Do díla vlastních vrahů své síly vlákat?... Za běsy, maškarami lid nechat běžet? Když nechali vše zpustnout, vše hnít, vše ležet... 167
TĚŽKÉ CHVÍLE.
Tak často vlečeme se, jak chmurné mraky v lese přes jedle, které vstaly, jak černé srázné žaly, jež dřív jsme nepoznali... Jak rozbité nějaké cáry s tmou noci a se slunce žáry, se západu tesknotou my v divokém kolotání, svým obzorem, malým, nízkým bouříme temnotou... Jsme smutni svým bouřením blízkým... Jsme těhotni slzami, hnáni, do vichřice štváni... Jsou chvíle, jež se hnusí... Pláč div nás neudusí... To už tak býti musí?... 168
INTERIEUR.
Něco jak vůně hřbitova, a stuhy zlatě purpurové... Počestný autor dochová své věnce vavřínové... A přátelé se dívají, i příbuzní z daleka jezdí... I dívenky obdiv mívají jen velká pro souhvězdí... A národ na věnce počítá, na slávu i smrť si zvyká... Jen rakev-li věnci je přikrytá, a svědomí ješitníka... 169
PÍSEŇ BALLADICKÁ.
Poeti jednou vyšli z rána, novými kredy opilí... Do zpuchřelých vrat, hle, mnohá rána A čela sobě rozbili... Před vraty potomci bláboliví dál nevešli se utlouci. Se šansonami v krčmách civí se vztekem, s touhou horoucí... Do bláta hvězdy roztroušené... Slov smělých úsečná tesklivost. – Radš hledat ženu. – Okoušené to víno hoří, trpké dost... Z krčmy se mnoho říší vídá.. Vše jedno, nic se nezmění... Dobytek vrchní pastýř hlídá. Rebelli budou zvěšeni... 170
CHCE SE MI SMÁTI...
Chce se mi smáti nalíčeným láskám, jež něhu chtí a zemrou zlými slovy. Nevěřím zarovnaným vráskám. Mne dávné nelákají rovy... Chce se mi posmívat klassickým krásám i posám vládců, antickému klidu. Budoucích dnů já ozvěnami jásám, že jitru novému vstříc vyjdu... Dějiny nově zříti, cítit nově, je překonávat pouze pochopuji... Řím rád jsem měl ve verši Horácově, ne ve verších těch, kdož Řím přežvykují... 171
ŽIVOT.
Šel Život a prvý nás chytrácké Abecedě učil po bouřlivé mladosti vzdorné, i úslužným poklonám stáří... V nás ještě ty staré lásky tulácké neumučil... Náš řetěz jak denně chřestí, v srdci se démoni sváří... A láska povinnost rdousí a povinnost vzdornou lásku, hřích před ctností paroduje cos v homerickém smíchu... Pláč, mladosti pláč si marně na čele zastírá vrásku. Cos podlého snad se stalo. Bez pádu, bez viny, bez hříchu... Šel Život a učil nás devotní Abecedě a zbožné... Jen škoda: měl politou řízu otroctvím, vínem i krví... 172 My silně kdys věřit chtěli... A dnes... Je to možné, možné? Zlem potřísněn před námi stál, jenž dobru nás učil prvý... 173
CENA ŽIVOTA.
Jeviště když se zhnusí celé, přátelé znudí hluchou láskou svou, zdvořile mlčí nepřátelé a lhostejni ti kolem jdou, když obličeje jaksi obnošeny a knihy pusty k smíchu, a zdá se, k hříchu že stvořeny jen ženy: můžeme trpce plakat v koutě kdes, jak hračka boží obnošená se válet dlouho v prachu, – – až pak, – když mdloba přechází a děs, se vztyčit náhle osvíceni, pak chápat, v naději a krásném strachu života jaká cena... 174 OBSAH.
I. Ballada5 Ballada o staré lásce7 Smutná vášeň9 Květnová neděle10 Paní zlého rozmaru13 Krvácející láska15 Ballada tulácké noci16 Drama18 Ballada o jeseni vášně20 Ballada22 Tušení23 Ballada o sentimentální lásce24 Půlnoc loutek26 Historie přítele Anatola28 Ballada galantní toulky30 V odkvětu32 Ballada o mrtvém druhu34 Hrdá bolest36 Ballada o lásce, jež odešla37 Setkání40 Město mluví41 Jitřní modlitba...43 Noc na vysoké vyhlídce45 Tulačka47 Hlučně štěstí49
[175] II. Hluboké samoty53 Dopis E.... ze samoty55 Říjen56 Kout krajiny57 Sloky59 Melancolia61 Píseň o dobrodružném srdci63 Podzim65 Meditace v parném dni67 Bolest zklamání69 Mně vyčítaly hory v sněhu...71 Píseň73 Podzimní noci74 Touha77 Píseň o „Ledové krásné paní"79 Meditace81 To, co tak hárá v jejím oku...83 Před jitrem85 Pohrdání87 Sloky88 Truchlivá píseň89 Království91 Fantom z mládí92 Illuse95 Melancholická píseň97 Nenasytná láska99
III. Orlí jízda103 Co mohl najíti poutník107 Báseň sentimentální108 Zotročené ženy109 Tři panny113 O zakleté myšlence116 Romance o ženách117 Do jezer stíny lesů padaly...119 Mladá láska120 Kristus krásy122 Ballada123 [176] Únavné štěstí124 Ballada „O brutální ruce“125 Kosmická romance127 Jezero mládí128 BaIlada o „Vývrati“129 Otevřené veřeje poznání131 Kdo taký žal vám způsobil...132
IV. Co nezkojeno...137 Věčný nepokoj138 Meditace před nocí139 Prázdná srdce141 Sláva142 V zemi kontrastů143 Lidské Golgaty144 Faust, Don Juan a Světec145 Sloky147 Divná společnost148 Hymnus ušlápnutých150 Zpověď otců152 Sklizně154 Děl dobou dnešní roztrpčený děd157 Konec orlů158 Sloky o starém močálu159 Politické a literární generace160 Léto na vsi161 Autopanichida163 Generace164 Sloky165 Taková chvíle teskná...166 Těžké chvíle168 Interieur169 Píseň balladická170 Chce se mi smáti...171 Život172 Cena života174
E: pk; 2004 [177]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty v Praze. Tiskem "Unie" v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 177