V ODKVĚTU.

V ODKVĚTU.
Po břehu jdeme řeky rozbouřené, plášť její hnědý větrem povívá a mládí se v ni budí zakuklené a v reminiscencích se ozývá... Já vycítil, že náhle po dřímotě pojednou vstala v podzimních svých snech, v svém odkvétání lačná po životě, po jeho kluzkých propastech... A podzim toužil jaro napodobit i vřelým býti víc i půvabným, skalami tok svých prudkých bystřin probít, dát svěží zeleň listům hedvábným... Ty jemné vrásky drobnou rukou skryté, pleť vadnoucí a ne už bujný vlas, panenství nudné masky byly syté, nedbalost jevil její zjev i hlas... 32 A v blouznění o městech beze jména a po vysněných řádech neznámých, že milována chce být tato žena já pochopil, vše za jeden dát hřích... 33