ZOTROČENÉ ŽENY.

ZOTROČENÉ ŽENY.
Všecky se vzdaly již mužům, všecky, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání... Jen jediná Panna zbyla... Šla důvěřivě, šla zticha se svahů svítivých liliových polí. Jen jediná milovala ještě první a čistou láskou, cudnou a dětskou a nesmělou k odevzdání... Tak milovala, jak na jaře milovat možno: toho, jejž uzříme za svítání rána. Vetřelce-hlídače nad polem lilií zkvetlých, jenž obchází z dálky a žárlivě hlídá a čeká, až kalichy puknou a vysvítí bělost... Jen jediná Panna zbyla s Hlídačem smělým... Život on znal však a mnoho žen viděl, těch, které se snadno vzdaly... 109 S ním zbyla, jenž v žádosti po tělu hořel a s lichotnou nahou hledal žen zotročení... Ji, poslední Pannu, ji chtěl by však krásněji zotročit; ne tak jako ty, které se daly oklamat a zlámat jak stvoly nabízených mu růží... Ne dary a lstí a šperky a úsměvy, ne odloučením se od přátel, jeho volbu když zhrdavě zatratili... Všecky se vzdaly ženy, lehce, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání... Tam v chudých předměstích na tvrdých, horkých ložích všecky se dávno vzdaly... V přístavech, v loděnicích, v nevlídných, dusivých domech, civících ztlumenou bídou do tůní třesavé řeky... Na těžkých kobercích komnat v zahradách setmavělých oblaky večera, přes věže ve výši plujícími vyděšenými orly pokrvácených křídel... 110 K půlnocí v obrovském městě ženy se nabídly všecky, by sestárly k ránu... Jak hedvábí šustilo studem... Jsou střevíců špičky něžné zpod stolků volající a ve zvadlých hlavách žhavé jsou oči: těm planou, kdož vstoupili právě... A všecky, všecky se vzdaly... Jen jediná Panna zbyla s tělem sněhobílým, s tím křehkým pasem a s ňadry porozvitými, s tím postrašeným zrakem, jenž vetřelce oddaluje a přece zvědavě láká a připoutává k sobě... Jak dlouho přemýšlel Hlídač o krásnějším zotročení... A dlouho čekal až k noci, muka své lásky dloužil, a dlouho na měsíc čekal, až zasvítí do lilií, a dlouho naslouchal dechu sblížených ve tmě tvorů, a dlouho naslouchal šumu lilií, jež spaly, ničeho netušíce o jejím nebezpečí... Pak dlouho jí marně volal nejsladšími jmeny, by naslouchal zmateným slovům naivního vzdoru. Přes šumících lilií pole třásly se jejich hlasy, 111 ty, které se domlouvaly, ty stále rozžhavenější... a dlouho ji marně volal nejsladšími jmény... Až v půlnoci skoro to bylo... Pěšinou v lukách úzkou cesty půl přišla vstříc... sama se zotročiti... Všecky se ženy již mužům vzdaly, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání... 112