TULAČKA.

TULAČKA.
Nuž, dopadli tu drobnou tulačku, nestoudné děcko v nočním brlohu... Ji v okázalém střehli průvodu a vlékli po ulicích před večerem... A svítilny dodaly ostré stíny davu i oživená okna přídech divadla... Frivolní pohledy a ctihodný zákon se radovaly z existencí svých... Jak kropenatá, lesklá ještěrka cynický úsměv měla, žhavě smyslný, směs látek bizarních mdlým světlem hořela, čerň, oranž, zeleň smytá, kruhy náušnic se třásly pod černými chumly vlasů cigánských, a do poznámek cosi křičela, jak podrážděný množstvím papoušek... A na chodnících hlava na hlavě a na klobouku klobouk, v náhlé pozornosti 47 dav stále rostl, ale bezhlučný, jak varhan rejstříky by ztichly najednou, dne morálka posměšná civěla na hřích ten vyhrabaný z noční tmy... Z arkýřů ženy bílé, krásné nad květiny se nahýbaly k žlutým světlům lamp, z rouch vystřižených bílý mramor hrdel a loktů sněžných lákal zášeřím a pohoršeným zrakem zkázu měřily, k níž, nechápaly, jak lze poklesnout... Svá děcka odháněly od oken... Lvi velkoměsta s nudou posunků se dívali, kouříce líně, kde as viděli tu malou, drzou kořist kankán tančiti, tu svítivou ještěrku, nahou, rozkošnou... A větší hříšnice, však v mezích zákonů a církví, jejichž hříchy líp se tajily i v lůnech rodin ctihodných i v taji zpovědnic, s rty, vydulými okamžitým úžasem nad stejnou možností vlastního osudu šly jako spráskány, šly křižovatkou ulic do vyhřátých svých domovů... 48