PODZIMNÍ NOCI.

PODZIMNÍ NOCI.
I. Podzimní kytarou zahrady žlutými tóny se chvějí: Umírat za teskné nálady, když je po naději... Chvíle, kdy budoucnost neláká, minulost shaslou čpí vůní... Ulicí berla žebráka na smutné dlažbě duní... Po stěně radou knihy tvé dědičná kletba tíží... Pravdy jich krásné, však neživé jako Hamlet se plíží... Ošklivá skutečnost, toulavá v špinavá okna cizí... Všecko se nabízí, prodává s otrockou ironií... 74 II. V zahradě záhon již zbývá slunečnic teskně chřestících tmou... hnědé listí se kývá kaštanů nad vodou... Ptáků křik slyšet zníti střech přes hřbety, přes hroty. Musili rozloučiti se navždy, jako ty? Ze slunečnic načernalých se zrní sype a drolí... Po častých bolestech malých už srdce nezabolí... III. Vysílilo to srdce tím, touhy že zapíralo, s úsměvem do kouta skrčeným že se života bálo, vysílilo již srdce tím, krásně že umíralo? Přišly ženy a našly je chladné již, zimomřivé, vznesly je ke rtům, vzaly je 75 polibků žhavých chtivé, přišly ženy a našly je umírající, však živé... Přišly však pozdě... Noc byla zlá, v níž mroucí nevzkřísí se, od polibků a od kouzla se nehnou stopy v ryse, přišly už pozdě. Noc byla zlá a že je konec, ví se... Plakaly ženy: před chvílí uhaslo jako snění, ač zlíbat jsme je toužily, přec zachráněno není... Je dni a roky zabily, dni neporozumění... 76