FANTOM Z MLÁDÍ.

FANTOM Z MLÁDÍ.
Když odešla z duše mojí, ni jeden zvuk nezbyl po ní, ni jedno echo, ni jediný kročej v povadlém listí, ni jeden květ pohozený v skleníku její rukou, ni jediná jehla vbodnutá v nedokončený závoj... Pak ve mně uvadnul drobný člověk a vyrůstal člověk větší... A jednoho jitra hořel jsem bílých paprsků světlem, můj kalich po dlouhé jeseni, po zimních, mrazivých nocích se zatřás’ v novém jaru a v nových odstínech hořel... Tak minuly dny... jak nejnižší zvíře já zvyknul jsem odchodu jejímu, s klidem již pronášel sladké to jméno, 92 a rozum i cit, vše vychladlo, vyvřelo široce, mocně a slavnostně, okázale, jak tekly by veletoky... Pak zjevila se mi po rocích... Pod lunou ztichly lesy a palouky zasněžené a hřbitov když jiskřivě dřímal a zvony když umřely v dálce, bařiny pod ledem plály... Když psi se nevzbudili... Když vesnice v dálce spaly... Tu polo zpívajíc, polo plačíc a polo se smějíc, šla ve vzdušném šatě jak nikdy a polohlasně pěla, a věnec uschlých růží kol hlavy své ovinutý, tak přišla, a horké slzy jí kanuly s očí ve snu... A polo zpívajíc, vášní zadrženou a divou mne chytila ve svoji mladou a opojnou, chtivou náruč, proč že jsem nevzal to její životem vonící tělo, proč že jsem neutrh květ, jenž tenkrát se nade mnou schýlil? Tak žhavě, tak divoce, dnem i nocí, dny dlouhé a dlouhé a měsíce dlouhé proč nechal jsem ji tak v touze čekat. 93 A teď, teď s výčitkou přišla, když zapomenuto dávno. mne, zdálo se, přišla vyssát divokým žárem svých očí... Tak po mnohé noci já slýchal výčitky marné touhy, žár polibků cítil a objetí měkkých ramen, slz vlažný pád a loučení šepot snivý, jenž se sny těžkými vyvanul vždycky k chladnému ránu... A ráno zas střízlivé bylo, ni jeden zvuk nezbyl po ní, mhy bílé padaly obzorem, zvony mrtvy a chory, ni jeden zvuk nezbyl po ní, ni šlépěj v povadlém listí, jen zítřky dlouhé, ty dlouhé dny, ty dlouhé roky... 94