Když odešla z duše mojí ni jeden zvuk nezbyl po ní(Na)
ni jedno echo ni jediný kročej v povadlém listí(Na)
ni jeden květ pohozený v skleníku její rukou(Na)
ni jediná jehla vbodnutá v nedokončený závoj(Na)
Pak ve mně uvadnul drobný člověk a vyrůstal člověk větší(Na)
A jednoho jitra hořel jsem bílých paprsků světlem(Na)
můj kalich po dlouhé jeseni po zimních mrazivých nocích(Na)
se zatřás v novém jaru a v nových odstínech hořel(Na)
Tak minuly dny jak nejnižší zvíře já zvyknul(Na)
jsem odchodu jejímu s klidem již pronášel sladké to jméno(Na)
a rozum i cit vše vychladlo vyvřelo široce mocně(Na)
a slavnostně okázale jak tekly by veletoky(Na)
Pak zjevila se mi po rocích Pod lunou ztichly lesy(Na)
a palouky zasněžené a hřbitov když jiskřivě dřímal(Na)
a zvony když umřely v dálce bařiny pod ledem plály(Na)
Když psi se nevzbudili Když vesnice v dálce spaly(Na)
Tu polo zpívajíc polo plačíc a polo se smějíc(Na)
šla ve vzdušném šatě jak nikdy a polohlasně pěla(Na)
a věnec uschlých růží kol hlavy své ovinutý(Na)
tak přišla a horké slzy jí kanuly s očí ve snu(Na)
A polo zpívajíc vášní zadrženou a divou(Na)
mne chytila ve svoji mladou a opojnou chtivou náruč(Na)
proč že jsem nevzal to její životem vonící tělo(Na)
proč že jsem neutrh květ jenž tenkrát se nade mnou schýlil(Na)
Tak žhavě tak divoce dnem i nocí dny dlouhé a dlouhé(Na)
a měsíce dlouhé proč nechal jsem ji tak v touze čekat(Na)
A teď teď s výčitkou přišla když zapomenuto dávno(Na)
mne zdálo se přišla vyssát divokým žárem svých očí(Na)
Tak po mnohé noci já slýchal výčitky marné touhy(Na)
žár polibků cítil a objetí měkkých ramen(Na)
slz vlažný pád a loučení šepot snivý(Na)
jenž se sny těžkými vyvanul vždycky k chladnému ránu(Na)
A ráno zas střízlivé bylo ni jeden zvuk nezbyl po ní(Na)
mhy bílé padaly obzorem zvony mrtvy a chory(Na)
ni jeden zvuk nezbyl po ní ni šlépěj v povadlém listí(Na)
jen zítřky dlouhé ty dlouhé dny ty dlouhé roky(Na)