V ODKVĚTU.
Po břehu jdeme řeky rozbouřené,
plášť její hnědý větrem povívá
a mládí se v ni budí zakuklené
a v reminiscencích se ozývá...
Já vycítil, že náhle po dřímotě
pojednou vstala v podzimních svých snech,
v svém odkvétání lačná po životě,
po jeho kluzkých propastech...
A podzim toužil jaro napodobit
i vřelým býti víc i půvabným,
skalami tok svých prudkých bystřin probít,
dát svěží zeleň listům hedvábným...
Ty jemné vrásky drobnou rukou skryté,
pleť vadnoucí a ne už bujný vlas,
panenství nudné masky byly syté,
nedbalost jevil její zjev i hlas...
32
A v blouznění o městech beze jména
a po vysněných řádech neznámých,
že milována chce být tato žena
já pochopil, vše za jeden dát hřích...
33