PŘED JITREM.
Krajiny, lesy mlžný tvar
zdvíhaly z modrobílých par,
háj zamlkle a žlutě vad...
Dny osaměle šumí...
Já chtěl bych s někým rozmlouvat,
jenž přec jen porozumí...
A básník velký ve mně mřel...
Mne úžas němý opíjel,
že mlčky šel jsem, sám a sám
takovou němou dálí...
Já chtěl jsem říc’říc’, čím vru a plám,
však všichni tvrdě spali...
Před jitrem bylo... Noc a stín,
chlad, rosa, smutky z doubravin
vstávaly, oči zářící
vzbuzených měly laní...
Zvířata z trávy chladící
vstávala za svítání...
85
Však lidé spali. Šerý klid
ten musil chodce unavit,
básníka, který zacházel
za obzor lunou světlý...
Víc bylo cítit květů pel
a sny tak více květly...
Než úsvit vzplál, já zašel již,
já, poutník zašel v jinou říš,
strun prasklých za mnou zbyl jen zvuk,
jejž jitro vyčkávalo...
Proč radost sdělil jsem, sta muk,
před jitrem, když vše spalo?...
86