ILLUSE.
Vím už, co ztrácím... čekal jsem dny,
čekal jsem noci, čekal jsem věky...
Ještě však toužím... Nevzhledný
milenec čekám na slíbené vděky...
Slíbila, že mně srdce dá,
chci-Ii v něm krůpěje krve zvážiť,
v noci, když voní reseda,
rosou když stříbrný temní se pažit...
Slíbila zlatý klíč k duší mi dát,
chci-li jen proniknout v hloubku její,
tam, kde je mrtvý, mlčící chlad,
tam, kde spí výsměch s beznadějí...
Slíbila, že mně ustele
přadena zlatých, dlouhých vlasů
z přástevnic zlatého kužele,
lásku jež upředly do věčných časů...
95
Slíbila, bílý prs rozkvetlý
dnes že mne zavolá rozpukem zrudlým,
záporu hlasy „ne" odlétly
s posledním rozmarem o radost schudlým...
Stál jsem. A vyslechnul krásný slib
jejími slovy melodickými...
Přijde-li?... Aby žilo se líp...
Jara jsme přečkali, dlouhé zimy...
Slíbila, nepřišla... tak jsem děl –
smál se kdos naivní víře z dálek...
Nepřišla dosud... Zamlčel
obzor se otázkou, smutně se zalek’...
Modrý háj svítil za rosy...
květiny dýšou a voda pláče...
V přehnutém po větru rákosí
tedy se utluče toužící ptáče?...
96