O ZAKLETÉ MYŠLENCE.

Antonín Sova

O ZAKLETÉ MYŠLENCE.
A bylo bezvětří... My ani nepluli, hořely obzory a lesy kolem moře, a plachty svěšeny se vanem nevzduly, pod tichem nesmírným vše snilo na prostoře... Kouzelných ptáků zpěv a štěbot z hájů zněl a víly koupaly se vynořené v půli, to kraj byl z pohádky, jenž tolik zlata schvěl do vížek, hradních zdí a chrámů do kopulí... Mou duší provál jih, pohádka byla v ní, a vděční časové, tak slunní, pradávní, a stromy jablky zlatými přetížené, pták zpíval duhový, stín pod ním míjivý, princezna čekala již, oči uslzené... a rychle unést ji, čas byl tak příznivý... 116