BALLADA „O BRUTÁLNÍ RUCE“.
Srdce Žen jak rozkvétala,
Ruka k nim se vztahovala...
Zarostlá a žilovitá,
zmozolená, prací zrytá...
Otrok mozku, stavím, kuji.
Tebe, srdce, potřebuji...
Utrženo náhle, prudce,
jak v té černé voní Ruce...
Okouzleno brutálností,
smyslů hrou a žárlivostí,
Srdce už se neubrání.
Jak v té horké leží dlani...
Zvyklo si již ustrašeno,
láskáno a pohlazeno.
125
Zvyklo, i když prázdno v hrudi,
když jak led ta ruka studí.
Často krutou bolest sneslo,
často povstalo, by kleslo...
Zvyklo, i když z ruky padlo,
krvácelo, u noh zvadlo...
Zvyklo prosit zakřiknuté,
nevšimnuté, ušlápnuté:
Ruko, Ruko, buď mi věrná,
láska má je bezeměrná...
Mlčí Ruka... Tísní stěny...
U cest kvetou jiné ženy...
126