SKLIZNĚ.
Ovoce vzali jsme, růží sta,
obilí odvezli sklizně,
jetelů žatvy a vonných trav,
všecko, co rovina uchystá, –
nezkojili však své žízně...
Za krásných nocí a podzimních dní
na sklizeň žehrali chudou,
o slunci pravěkém bájili,
o jiné krajině polední,
o dnech, jež teprve budou...
Hrozny se zamžily, jakýs chlad
v poháry trpký z nich kapal...
Z růže zbyl v prstech prázdný stvol...
A i ta žena přezrála snad,
každý z nás teskně chápal...
154
Máky už neuspávaly
do snů, jež měly moc spásnou...
Lovčích rohů se před časy kdys
kanci a jeleni bávali,
ukryti travou řásnou...
Krásné my ženy v otroctví
k zveselení dnů brali...
Několik problémů, přátelství,
potom přec tížilo, mučilo, –
a my se klamávali...
Vzali jsme všecko... Však více chcem
od krvácející Země,
od Slunce, z oranžových brázd
hnědnoucích podzimů nápěvem,
která se dívá tak němě...
Trpíme, zmnoživše lidský rod
o stále rostoucí nuly...
K tanci a k děsu, k smrti a k žití
není dost rovin, dost lesů, dost vod,...
ztrácíme sílu a vůli...
Žíznícím, hladovým po částech
Země svou rozdala duši,
čekajíc na vzpouru, na hlad a mor,
čekajíc, kam nás pohřbít v dnech,
kdy po krvi žádost nás vzruší...
155
Vzali jsme všecko... Však máme týž hlad,
nezkojili jsme své žízně, –
na chudé lásky i přátelství,
na chudou prsť, v níž těžce lze zrát,
na chudé klneme sklizně...
156