Park zapadlý je, poraněný
západu krví, steskem ženy,
jež pod lentiškem hřešívala.
Milenci odešli už s létem
i s opadalým, bujným květem,
ti, divoce jež milovala.
Teď, zrak-li vábí, spíše studí.
A hoří-li, jen soucit budí.
Jak vášni možno jeseň žíti?
Na prosincových stromech bělí
se luny paprsk chladně smělý,
na žlutých trávách, zvadlé síti.
Milenců stopy dosud vedou
tou travou vyprahlou a hnědou
až pod lentišek starým sadem.
Mrouc vášní zamyšlena stojí.
Vzpomínkou žal se nevyhojí.
Čpí louky vlhce zimním chladem.