PÍSEŇ O „LEDOVÉ KRÁSNÉ PANÍ“

Antonín Sova

Po moři smuteční se lodi plaví, nad skály sosny ční v horizont popelavý. Ořeší zářivě tu a tam trčí. Kleč smutná bázlivě se k zemi krčí. Srdce se nezhřeje v tvé ruce chladné, něhy a naděje kde není žádné. Ty každé umučíš, jak se tak díváš. Proč nedýcháš v ně, víš? Proč nezazpíváš? Tvé oči severní jen krutě mlčí, jak ledy jezerní, jak jámy vlčí a úsměv jako zář polární k noci žasne, vše mlčí, vlas i tvář úžasně krásné. Blíž tebe vzpomínám na fjordů lesky, mlčení panoram, skřížené blesky zapadlých oken z cest, přístavů, loď kam mizí, velikých, smutných měst, kde jsme si cizí.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby