PÍSEŇ O „LEDOVÉ KRÁSNÉ PANÍ“

Antonín Sova

PÍSEŇ O „LEDOVÉ KRÁSNÉ PANÍ“
Po moři smuteční se lodi plaví, nad skály sosny ční v horizont popelavý. Ořeší zářivě tu a tam trčí. Kleč smutná bázlivě se k zemi krčí. Srdce se nezhřeje v tvé ruce chladné, něhy a naděje kde není žádné. Ty každé umučíš, jak se tak díváš. Proč nedýcháš v ně, víš? Proč nezazpíváš? Tvé oči severní jen krutě mlčí, jak ledy jezerní, jak jámy vlčí a úsměv jako zář polární k noci žasne, vše mlčí, vlas i tvář úžasně krásné. 80 Blíž tebe vzpomínám na fjordů lesky, mlčení panoram, skřížené blesky zapadlých oken z cest, přístavů, loď kam mizí, velikých, smutných měst, kde jsme si cizí. 81

Kniha Lyrika lásky a života (in Dílo Antonina Sovy, svazek 1) (1922)
Autor Antonín Sova