V bezlidnou samotu se člověk mnohdy ztrácí.
A věčnost zvlášť tu zahovoří k snům.
Zde slunce lítostivěj’ dokrvácí.
Tu lesy ční k mlčícím oblakům.
Ten klid má sílu... Láká ku smíření.
V něm stichlo vše, co kdys tak mohlo rvát.
Od lidí, od chimér, od bludů, pravd a snění
kající revolty se touží odpoutat.
Je lítost z něčeho, co v světě neuzrálo,
bez hořkých výčitek, těch, které zklamal cit.
Je lítost z něčeho, co plody slibovalo.
Co velkým nebylo, však co jím mohlo být.